AUDREY ODJÍŽDÍ

3.6K 334 39
                                    

Našla je v kuchyni. Nathan seděl na svém obvyklém místě a cpal se sušenkami s horkým mlékem. Kolem něj seděli všichni ostatní. Její dědeček seděl od vlkodlaka nejdál a se zájmem ho pozoroval. Když vešla do místnosti, všechny oči se na ni podívaly.

"Kde je Audrey?" podivil se Mason, který seděl po Nathanově levici.

"V lese," odpověděla s kamenným výrazem.

"V lese?! Měla jsi ji přivést sem!" řekl Isaac, který nesnášel jednu věc, a to neposlušnost.

"Nejsem žádná tvá beta ani nic podobného, aby jsi mi mohl rozkazovat, vlkodlaku!" zpražila ho Dina a postavila se za starého muže. "Audrey je nešťastná a potřebovala si pročistit hlavu, a tak si šla zaběhat. Nevidím na tom nic špatného."

"Upřímně, Isaacu," ozvala se Piper a vstala. "Já bych v jejím případě udělala to samé."

Mason se zvedl od stolu, až zaskřípala židle a zadíval se na svého Alfu. "Půjdu ji najít, vím, na jaká místa chodí... Jsem rád, že jsi zpátky, brácho!" dodal ještě a zmáčkl Nathanovi rameno. Ten se na něj jen usmál. Mason nečekal na Isaacův souhlas a vyšel z místnosti ven na chodbu, a poté přes verandu ven. Tam se zastavil. Pamatoval si to, jakoby to bylo teprve včera. Seděl tam s Audrey, oba zabalení do přikrývek, a vyprávěl jí svůj příběh. Už tehdy věděl, že je výjimečná, ale věděla to ona? A věděla, že jí Nathan jednou takhle zlomí srdce? Vzhlédl a zadíval se na světlající oblohu, poté mu pohled sklouzl na okraj lesa a on se rozběhl. Její vůně byla ještě velice dobře cítit a tak nebyl problém ji následovat. Vanilka.

Seděla v kořenech vyvráceného stromu a tiše plakala. Slyšela ho přicházet, ale nezvedla hlavu.

"Jdi pryč Masone, nechci, aby jsi mě viděl takhle!"

"Jak takhle?" zajímal se.

"Zlomenou." Zašeptala a otřela si mokré oči. "Slíbila jsem si, že už nikdy nebudu kvůli ničemu plakat. Nikdy. A porušila jsem to!"

"Byla bys blázen, kdybys neplakala nad zlomeným srdcem, Audrey. Nemáš se vůbec za co stydět." Řekl a přisedl si k ní.

"Vím, že to bude znít hloupě, ale i přesto, že jsem věděla, že ztratil paměť, jsem si myslela, že na mě nezapomene. Chápeš?"

"Je mi to líto, Audrey, ale dostaneš se z toho. My ti pomůžeme."

"Nezvládnu to, když ho budu každý den potkávat."

"Audrey, co to..."

"Přemýšlela jsem nad tím, Masone, a mám řešení. Jediné možné. Musím odejít, alespoň na pár měsíců. Jinak to nepůjde!"

Mason se na ni vyděšeně podíval. "Audrey, to nemůžeš!"

"Já musím, Masone!"

"Ne, bez smečky je člověk jakoby poloviční! Nemůžeš nás opustit. Nemůžeš opustit mě!"

Dívka se na něj překvapeně otočila. "Masone?"

"Jsi první člověk, kterému tady bezmezně věřím, Audrey. Jasně, i ostatním bych svěřil svůj život, ale u tebe, bych se nemusel ani rozmýšlet."

"Nathan mi věřil a dostali ho!" oponovala mu Audrey.

"Nemohla jsi nic dělat, bylo jich tam prostě moc!"

"Masone."

"Ne, byla jsi první člověk, kterému jsem řekl svůj příběh tak brzy po seznámení. Už tehdy jsem věděl, že jsme si uvnitř podobní. Věděl jsem to hned, jak jsi vstoupila do dveří!

VLČÍ KREV II. - ZTRÁTAWhere stories live. Discover now