VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

NATHAN

Ze křoví vedle stojícího auta, vykoukla mohutná vlčí hlava a Adam se na místě spolujezdce lekl a nadskočil.

„V klidu, Adame, to je přeci Samuel!" napomenul ho Mason a kývl na vlkodlaka, který už ze křoví vylezl celý.

„To bylo rychlé!" podivil se Adam. „A kde jsou ostatní?"

„Šli najít Nathana. Snad ho sem dotáhnou co nejdřív. Být vámi bych se připravil!" řekl Samuel, který najednou stál vedle auta, zcela nahý, a vystavoval své, potem lesknoucí se, tělo paprskům zapadajícího slunce.

„Obleč se!" křikl Mason a se smíchem po něm hodil ranec oblečení.

„Vadím ti takhle?" zeptal se Samuel, také s úsměvem, a začal se oblékat.

Adam nabil uspávací pušku šipkami a zadíval se do stále houstnoucí tmy. „Doufám, že přijdou co nejdříve. Mám hlad."

Vlkodlaci si vyměnili nervózní, avšak odhodlané pohledy. Krčili se v hustém křoví a mělce dýchali. Isaac pokývl hlavou ke světlu vycházejícímu z plápolajícího ohně a Audrey přikývla. Před ohněm stála vysoká postava tak, že viděli její obrys. Široká ramena, úzké boky a svalnaté paže. Byli tam správně. Byl to Nathan.

Vlkodlačici dopadla na hřbet Isaacova ruka a ona leknutím málem vykvikla.

„Ššš, to je v pořádku. To jsem já, tak se nelekej. Chci, abys kývla, když budu mít pravdu, ano?" Audrey přikývla. „Fajn. Takže, jsi rychlejší než Nathan ve své lidské podobě?" Přikývla. „Jsi si stoprocentně jistá, že to takhle chceš? Stále je tu možnost, že se z toho nedostane." Bez zaváhání přišlo další přikývnutí. „Dobře, tak se proměň a jdi na to. Já se schovám někde poblíž, kdybys měla problém."

„To nemusíš, Isaacu. Zvládnu to. Vrať se k ostatním." Řekla proměněná Audrey a kývla hlavou zpět k ohni. „On mi neublíží, jestli tam pořád je, tak v to můžu alespoň doufat. Přiběhnu tam do patnácti minut. Buďte připravení!" Isaac pyšně přikývl. Dělalo mu radost vidět Audrey, jako bojovnici, která se nebojí a nemá strach. Otočil se a neslyšně vběhl mezi stromy.

Audrey se zhluboka nadechla. Měla strach, bála se o svůj život, ale musela to alespoň zkusit! Pohla se a poté si uvědomila, že je dočista nahá. Na to zapomněla! No nic, musela se zkrátka obejít bez oblečení a Nathan už ji přeci nahou viděl.

Postavila se a začala se potichu a opatrně proplétat mezi zbývajícími stromy, dokud ji od Nathana nedělil jen jediný strom a asi pět metrů udusané trávy. Jeho rysy vypadaly ve světle plamenů drsnější, než si je pamatovala a oči měl naprosto bez výrazu. Musela mu pomoct a tak, ač se bála, co by se mohlo stát, rozhodla se splnit, kvůli čemu přišla.

„Nathane?" zašeptala do vzduchu a on se pohnul. Jen nepatrně, ale bylo vidět, že poslouchá. Zavolala na něj znovu, tentokrát trochu hlasitěji a on se podíval přímo směrem, kterým stála.

„Audrey?" uslyšela své jméno vyřčené stejně, jako když jí vyznal lásku. Teď byl jeho hlas nejen plný lásky, ale také strachu a zoufalství. „Neměla bys tu být, běž pryč! Nevím, kdy se to..." Chvíli bylo ticho, a když Nathan opět promluvil, nebyl to jeho hlas. Byl to hlas toho monstra, které bylo uvnitř něj.

„Vylez, čubo! Stejně se tam nedokážeš schovávat věčně. Počkej, až se mi dostaneš pod ruce. Užiju si, až budu svírat tvůj krk a čekat, dokud neomdlíš! Tak dělej! Vylez!"

Audrey několik okamžiků trvalo, než se vzpamatovala z té náhlé změny, ale jakmile se z toho počátečního šoku oklepala, byla už zase pevná a rozhodná jako skála. „Komu říkáš čubo? Mně? To ta kráva, se kterou spíš je čuba a ne ledajaká, ale korunovaná!"

Nathan před ohništěm začínal zuřit. „Jak se jen opovažuješ urážet Eve! Je to nejdůležitější a nejpůvabnější Alfa samice, kterou kdy svět poznal a ty si před mýma očima dovoluješ ji urážet?!"

„Před tvýma očima? Copak ti vymyla mozek? Býval si chytrý a koukej, co z tebe zbylo! To už ani nevíš, co vlastně vidíš?"

A právě tehdy Nathan vybuchl docela. Zařval a rozběhl se směrem k ní. Audrey na nic nečekala, otočila se, a jak nejrychleji dokázala, se začala hnát lesem. Obíhala stromy, kličkovala mezi nimi, přeskakovala spadané kmeny a pařezy, a stále za sebou slyšela rozzuřeného Nathana, který lační po její krvi. Někde před ní se v lese mihla Isaacova postava a ona věděla, že už je blízko. Isaac běžel varovat ostatní. Dívka se otočila a naskytl se jí pohled na muže, který by byl při své zuřivosti schopen lámat stromy. Zabrala a vyběhla z lesa na pískovou cestu. Nathan se vyřítil za ní, a jakmile se rozsvítili reflektory auta, došlo mu, že to byla past. Podíval se na Audrey a ta se jen smutně usmála.

„Omlouvám se." Zašeptala, následovalo bodnutí, to jak šipka projela kůží, a Nathan se ponořil do temnoty.