VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

OTRÁVENÝ

Jeho ruce byly rudé. Krev. Železitý pach ho štípal v nose a na jazyku vytvářel odpornou pachuť. Krev.

Pustil zmasakrované tělo a zadíval se na své ruce. Byly potřísněny krví, tou rudou tekutinou, která každému proudí tělem. Znechuceně od nich odvrátil zrak a ten mu spočinul na ženě, paní, jeho srdce.

„Proč?" zeptal se šeptem. „Proč jsem to musel udělat?" Pohladila ho po tváři a usmála se.

„Protože nás chtěl prozradit jim!" Při té narážce jím začal lehce cloumat vztek. Nesnášel je, jen pouhá zmínka o nich způsobila, že mu krev začala v žilách vřít jako láva v jícnu sopky, ale nevěděl proč. Proč je vlastně tolik nenávidí? Ještě před několika dny si sem tam dokázal vybavit nějakou vzpomínku, na společně strávené chvíle. Smáli se a užívali si života, ale teď, už vzpomínky nepřicházeli, jen jeho nenávist k nim sílila.

„Víš, co se mnou tohle vraždění dělá!" vybuchl najednou, jak se mu pach krve dostával víc a víc do nosu a kolem mrtvoly začaly poletovat mouchy. „Tak proč to po mně pořád chceš?!"

„Protože je to důležité pro naše bezpečí!" řekla, stále ledově klidná.

„Ta rodina s dětmi nás snad ohrožovala?" chtěl vědět. „A ten turista, co tu kempoval? A těch dvacet vlkodlaků včetně tohohle? Co ti provedli? Chtěli si odpočinout! A tys mě donutila je zabít!"

„Nenutila jsem tě, udělal jsi to, protože jsem chtěla! Nikdo neřekl, že to musíš udělat!" zařvala na něj a on polkl všechny další výtky. Eve se nad ním tyčila jako bohyně nenávisti a on její vůli nedokázal vzorovat. Zbožňoval ji a oddal se jí celou svou bytostí.

Někde hluboko, v koutku své duše, věděl, že to není tak docela skutečné a opravdové, ale tuto myšlenku, ten pocit, brzy zavrhnul a dále Eve až zbožně miloval a obdivoval. Udělal by pro ni všechno, co jí na očích viděl a až nyní mu došlo, že má jeho paní pravdu. Nenutila ho, aby všechny ty lidi a vlkodlaky pozabíjel, jen podotkla, že to mohou být zvědi. To mu stačilo a všechny takto podezřelé jednoduše odstranil.

„Já vím, omlouvám se, nemyslel jsem to tak." Zašeptal, vstal a jemně políbil Eve na ústa. Ta mu polibek chladně opětovala a ukončila ho velmi brzy. Už ji přestávala bavit ta hloupá hra na zamilovaný páreček.

Když ještě žila s Isaacovo smečkou, byla do Nathana blázen. Zbožňovala ho a nedokázala si život bez něj představit. Pak přitáhl domů tu čubu Audrey a to, jak se na ni díval, jí pomalu lámalo srdce. Praskliny zalepila Johnem a teď, když měla Nathana, pochopila, že po něm nikdy netoužila romanticky, nýbrž fyzicky. Stala se až závislou na jeho něžných dotecích, na jeho silném svalnatém těle, na jeho vášnivých polibcích. Říkal, že ji miluje, avšak ona mu to nikdy neřekla zpět. On to nevyžadoval, kouzlo na něm provedené jedem kolujícím mu v krvi, ho utvrzovalo v tom, že ho miluje stejně vřele, jako on ji.

Otevřela oči do mlhavého rána a povzdechla si uspokojením. Celé tělo ji bolelo a ústa měla napuchlá a citlivá. Na tohle by si dokázala zvyknout, a svým způsobem už si na to i zvykla, její plány však byly trochu jinačí. Nathan se vedle ní zavrtěl, ale ruku, kterou jí objímal, nestáhl. Byla s ním spokojená. Dělal vše, přesně jak chtěla, a nemusela mu ani nic vysvětlovat, jako tomu bylo u Johna. Jed na dýce fungoval přímo dokonale. Neměla tušení, co do něj ten zatracený čaroděj dal, ale bylo to maximálně účinné.

Přetočila se na bok, podložila si hlavu rukou a zadívala se do Nathanovy spokojené tváře. Vypadal tak spokojeně a uvolněně, jako jen po ránu. Přes den byla jeho tvář tvrdá a krutá. Na ni se tak nikdy nepodíval, ale ostatní se pod jeho pohledem třásli a uhýbali mu z cesty.