VRACÍM SE DOMŮ

4.9K 393 56
                                    

„Ostříhala sis vlasy!" vykřikl Patrik a Audrey si všimla, že se mu v očích zablesklo.

„Jo, chtělo to změnu, už byly moc dlouhé," řekla dívka klidně a prohrábla si krátké mikádo prsty.

„Miloval jsem tvoje vlasy!" zavrčel.

„Já vím, promiň." Patrik zaťal ruce v pěst, až mu zbělely klouby.

„Je to kvůli tomu večeru?" zeptal se. „Kvůli tomu, co se tam dělo?!"

„A co se tam dělo? Vysvětli mi to, nerozumím tomu!" vyjela na něj a založila si ruce na prsou.

„To nejde, nemůžu!"

„A proč ne?"

„Nebyla jsi tam, neměl bych s tebou o tom mluvit."

„Ale byla! Byla jsem tam a viděla tě, jak zabíjíš to nevinné zvíře!"

„To byla oběť vlkodlakům!"

„A že se žádný neobjevil?!"

„Objevil, ale to už jsi byla pryč!" Zařval na mě a pár kolemjdoucích se na nás zvědavě otočilo. Patrik ztišil hlas do šepotu. „Ale objevil. Chvíli po tom, co jsi zmizela."

Audrey se zarazila. „Cože?"

„Přišel se nažrat, zlákal ho pach čerstvé krve." Konstatoval Patrik.

„Co se s ním stalo?" Audrey se nepatrně zachvěl hlas.

„Marcell ho zastřelil," pronesl Patrik chladně.

„Cože?!" vykřikla Audrey a ruce jí vystřelily ke krku.

„Slyšela jsi."

„Proč? Proč jste ho zastřelili?!" Audrey měla neblahé tušení, ze kterého se jí zvedal žaludek, ale potřebovala to slyšet nahlas, aby věděla, že se neplete.

„Proč? Protože tak se to dělá každý týden, každý měsíc, každý rok a to už hodně dlouho."

„Každý týden jeden vlkodlak?" zalapala Audrey po dechu a bála se, že každou chvíli omdlí.

„Když máme štěstí. Před pár měsíci jsme jednoho zastřelili a jednoho našli roztrhaného uprostřed lesa. Byl to obr, tmavě hnědý, s rozervanou krkavicí a vnitřnostmi všude kolem. Musel ho zabít jiný vlkodlak, mnohem větší a silnější. A toho se snažíme už několik týdnů nalákat na oběti. Taky máme všude po kampusu zvědy, kteří chodí do klubů a veřejných míst, kde čekají, kdo se začne měnit."

„Kdo se začne měnit?" Dělala Audrey hloupou.

„Ty rituály, které provádíme, nutí všechny vlkodlaky v okruhu asi deseti kilometrů k proměně. Takže když některý pozorovatel uvidí, jak se někdo začíná měnit, dá nám vědět a my ho sledujeme, dokud se úplně nepromění a pak ho zastřelíme." Patrik se rozmluvil a Audrey vytušila, že dostala šanci pro všechny své otázky.

„Proč čekáte na finální proměnu?" zajímala se.

„Protože se lépe vaří ve vlčí než v lidské podobě. Je s ním menší práce a není to tak divné." Audrey měla žaludek jak na vodě, hlava se jí točila a chtělo se jí zvracet.

„Ne! To jste neudělali!" vykřikla Audrey a couvla.

„A co sis myslela, že se vaří v Marcellově podniku?" ušklíbl se na ni Patrik a ukázal tak řadu perfektně bílých zubů.

„Ne!"

„Ale jo, a chutnalo ti to, pamatuješ?"

„Ne! Vyštěkla Audrey, otočila se a rozběhla se k ubytovně. Ještě než tam doběhla, zvedl se jí žaludek, zastavila se a vyzvracela se do křoví u domu. Snědla vlkodlačí maso! To byla ta povědomá vůně! Cítila ji, když ve Wolf's Lotu pálili mrtvoly poté, co na ně zaútočila Eve.

VLČÍ KREV II. - ZTRÁTAWhere stories live. Discover now