Podívám se na sebe do zrcadla. "Vypadáš nádherně" řeknu sama sobě nahlas a maličko se na sebe pousměju.
S Austinem spolu chodíme jen pár dní a dneska vlastně budeme poprvé ve škole, od té doby, co spolu chodíme. Zajímalo by mě, jak se k sobě budeme chovat. No spíš jak se on bude chovat ke mně.
Jsem z toho poměrně nervózní, protože nás spolu poprvé uvidí Elizabeth, Violetta a vlastně i všichni ostatní.
Když se ujistím, že lépe už vážně vypadat nemůžu, tak se vydám dolů, kde popadnu mojí tašku.
"Zapomněla sis svačinu, Sofie!" Zavolá na mě z kuchyně táta a přes noviny se na mě podívá.
Poslední dobou zapomínám skoro na všechno. Na všechno krom koní samozřejmě. Vždycky jsem sama sobě slibovala, že kvůli žádnému klukovi nebudu zanedbávat koně. A to taky hodlám dodržet. Protože koně tady byli dřív než on. A taky tady budou déle než on. Až on mě opustí, oni tady zůstanou.
Musím se zasmát nad mým velice pozitivním myšlením. Zavrtím nad tím hlavou, a když si vezmu svačinu, tak se vydám ven.
Jdu směrem ke škole a procházím kolem domu Violet. Vzpomenu si, jak jsem tady ještě před rokem každé ráno na Violet čekala, než si nanese všechen makeup. Už asi od 12 let se malovala a vypadala celkem jako klaun. Teď už je to lepší, možná proto, že nepoužívá růžové stíny a její tváře mají o něco světlejší růžový odstín, než dřív.
Violet najednou vyjde ze svého domu. No...klauna mi připomíná pořád, to se musí nechat.
"Čau Violet" pozdravím ji, když procházím kolem ní. Ani moc nečekám, že mi odpoví, spíš něco zamumlá, slušné chování jí nikdy nic moc neříkalo.
"Jé ahoj Sofi" pronese až s moc velkým nadšením. Znova se na ni podívám, jestli je to opravdu Violet. Ale ano, toho klauna přece poznám.
"Jdeš do školy? " otáže se mě, když ke mně docupitá.
Ne Violet, jak tě mohlo napadnout, že bych šla v pondělí ráno do školy? Jdu do stáje kydat hnůj, jak jsi vždycky říkala, že takhle jednou skončím.
Ušklíbnu se, ale mám celkem dobrou náladu, takže se rozhodnu být milá. "Jo jdu do školy" přikývnu a pokračuju v cestě. Violet se mnou i nadále udržuje krok.
"A jak jde jinak život?" Pokračuje v rozhovoru s úsměvem na rtech.
"Jde" pokrčím rameny a víc to nerozebírám. "A ten tvůj? "
"No, právě teď nic moc...moji rodiče se rozvádějí a já vůbec nevím, jak to bude dál. Nevím, jestli chci být s mámou nebo s tátou, ale hlavně se nechci stěhovat odsud pryč. To je ale vůbec nezajímá. Dům chtějí prodat, protože se nemůžou dohodnout, co čí bude." Povzdechne si a její úsměv poklesne.
"Ehm...to mě mrzí." Řeknu po chvíli a ona jenom přikývne.
"Ale tak třeba se ještě usmíří" povzbudivě se na ni usměju.
"Na to bych moc nevsázela. Táta si už našel jinou. Rodiče o tom se mnou nechcou mluvit, ale myslím, že s ní něco měl, už když byl s mámou. Je o hodně mladší než máma. Nejspíš jí není ani třicet." Povídá dál Violet a mně je jí i celkem líto. Nedokážu si představit, že by se naši rozešli.
Já jí řeknu ještě pár slov na povzbuzení a pak už dojdeme do školy. V šatně ke mně hned přiběhne Caroline a s úsměvem mě obejme.
"Tak co, jak se těšíš na Austina?" S úsměvem čeká, až si přezuju boty a pak se vydáme do naší třídy.
"No popravdě jsem celkem nervózní" kouknu na ni a do dveří, které vedou do třídy ji nechám vejít první. V ten moment se zazvoní, takže většina žáků se posadí na svá místa, včetně mě s Caroline. Austin však nejde na své místo, nýbrž přímo k nám.
"Ahoj" s úsměvem nás pozdraví. Já mu úsměv, i pozdrav oplatím.
Než stačil ale říct něco dalšího, do třídy vešel učitel.
*po vyučování*
Já, Austin a Caroline jsme společně vyšli ze školy. Austin mě chytil za ruku. Celý dnešek byl i přes všechny mé obavy skvělý.
"Sofi" uslyším za sebou najednou hlas a to už k nám doběhne Violet.
"Jen jsem vám chtěla říct, že vám to moc přeju" kouzelně se usměje nejdřív na mě a pak i na Austina.
"Díky Violet" úsměv jí oplatím.
"Nechtěla by ses někdy stavit k nám?" Pokračuje s úsměvem dál. "Že by jsme si třeba pokecali.... i když u nás by to asi zrovna teď moc vhodné nebylo. Pořád tam jsou hádky kdo co bude po rozvodu mít." Povzdechne si.
"No... tak přijď někdy k nám" řeknu ze slušnosti.
"To by bylo fajn" usměje se zase Violet a přikývne. "A nebo co byste řekli na to, že bych vás dneska pozvala třeba do cukrárny?" Podívá se na nás a podle toho 'vás' mi dojde, že zve i Austina a Caroline.
"Dneska nemáme čas. Jdeme do stáje" odpálkuje ji rychle Caroline.
"Aha... a někdy jindy? Třeba zítra? " koukne už jenom na mě a Austina. Všimnu si, jak Caroline protočí očima.
"Já myslím, že zítra by to šlo" odpoví za nás Austin. Nejsem z toho zrovna 2x nadšená, ale přikývnu.
Domů jdu zase s Violet, jako za starých časů. Austin a Caroline totiž bydlí na druhém konci města. Violet se při cestě zeptá na pár věcí, převážně ohledně Austina a Caroline. Pak se rozloučíme a já jdu domů.
Přivítá mě hlasitá metalová hudba. Nejspíš přijel bratr. Jo přijel, mají teď týden prázdniny, na to jsem úplně zapomněla.
"Můžeš to laskavě ztlumit Mikeu?" Zakřičím místo pozdravu. Nesnáším ten jeho metal. Šance, že by mě nahoře v pokoji slyšel je však velice malá.
"Klid kotě..." uslyším najednou za sebou něčí hlas. Prudce se otočím a přímo před sebou uvidím vážně sexy kluka a bez trička! V tu chvíli se nezmůžu na slovo.
"Mike říkal, že má mladší sestřičku, ale že by byla takhle hysterická? To neříkal" s úsměvem mě sjede pohledem a já se zamračím.
"Nejsem hysterická. Kdo vlastně jsi ty? " probodnu ho pohledem a snažím se, aby můj pohled nesjel na jeho nahé tělo.
"Né vůbec. Jsem Ryan" zasměje se a zavrtí hlavou. Přitom se opře o futra dveří. Na to jenom přikývnu. Právě si stoupl do dveří kuchyně, kam určitě viděl, že mám namířeno.
"Mohl bys laskavě uhnout?" Nakrčím čelo.
"Mohl no" zasměje se a po chvilce co na mě kouká tedy kousek uhne. Opravdu ale jenom kousek, takže když kolem něj procházím, omylem se moje ruka dotkne té jeho.
Ahoj, ahoj, ahoj :-D
Jsem tu s novým dílem a také s novou postavou-Ryanem. Jaký na něj máte zatím názor? Hodte mi ho do komentář.
A co říkáte na Violet? Proc najednou zase stoji o přízeň Sofie? :-D napište mi prosím Vaše názory na tuto část do komentáře.
A teď!!!!! Více než 5K přečtení?!!!!! Děláte si srandu? :-D o tom jsem ani nesnila. Pamatuji si ještě to, jak jsem děkovala za 400 přečtení a teď :-D no mám strašnou radost a všem vám moc děkuju ♡♡ myslím, že mé psaní se od mych začátků dost zlepšilo, protože když čtu takové ty první dily, které byly ještě k tomu úplně o ničem :-D vážně tohle je neuvěřitelné číslo :o i ty hvězdičky a komentáře...nikdy jsem si nemyslela, že se k tomuto dopracuji a za tohle všechno vděčím vám ♥♥♥ Děkuji! ♡
