R.O.T.

Chapter 2.| Run while you can

Danielle tvrdě dopadla na zem. Přistála na všech čtyřech, hlavu skloněnou k zemi. Bála se i jediného pohybu, který by ji mohl způsobit nějaké zranění. Ale nic necítila. Nic ji nebolelo. Jen její srdce bilo stokrát rychleji než normálně. Není možný, aby takovou výšku přežila.

Odhodlala se a zvedla hlavu. Opřela se rukama o své roztřesená kolena a postavila se. Snažila se uklidnit svůj dech a začala se rozhlížet kolem sebe. V tom všem si ani neuvědomila, co se tu vlastně děje. Proč jejich dům napadli nějací ozbrojení muži? A proč podle její mámy jdou po ní? Nic neudělala!

Vzpomněla si na slova mámy, že se musí dostat za Melissou. Ale nemohla je tady jen tak nechat. Musí se tam vrátit! Když už se chtěla pohnout, tak se najednou okno, které bylo přímo v obývacím pokoji, rozletělo na několik kusů a jen kousek ode ní dopadl na zem jeden z mužů. Vystrašeně zvedla hlavu a podívala se směrem k rozbitému oknu, kde stála Jenny se zbraní v ruce. To udělala ona? Jak?

Danielle se za ní chtěla rozběhnout, ale nemohla. Najednou za její mámu zezadu přišel muž, ale než ji Danielle stihla varovat, střelil ji do hlavy. "Mami, ne!" zaječela a po tváři se ji kutálely slzy. Ten hajzl! Nemohla tomu uvěřit. On opravdu teď zabil její mámu? Jeho ledový výraz ji jen ještě více rozzuřil, ale všechnu nenávist vystřídal strach, když řekl něco ostatním a všichni se rozešli jejím směrem.

"Utíkej!" ozýval se ji v hlavě varovný hlas a ona ho hned poslechla. Přiměla svoje nohy k běhu, musí jim rychle zmizet z očí a najít Melissu!

Nemusela se ani otáčet, věděla, že za ní běží. Utíkala ulicemi nejrychleji, jak jen dokázala, ale po chvíli už ji docházel dech. Vyčítala si, že v tělocviku se vždycky ulila z běhání. Už alespoň chápala, proč se její rodiče neustále udržovali v kondičce a ji do toho nutili taky. Kéž by je poslouchala.

Při vzpomínce na rodiče ji bodlo u srdce. Věděla, že musí utéct. Ale ten pocit, když opouštěla jejich dům, svou rodinu, která za ni položila život, cítila se špatně. Opravdu špatně. Jako kdyby je tam nechala ležet jak nějaké odpadky. Ale byla to její rodina. A oni je zabili! Za to zaplatí, tím si byla Danielle jistá.

Po pár minutách běhu se ocitla v rušnější části města, kde bylo i více lidí. Mohla by někoho poprosit o pomoc. Ale hned to vzala zpátky, protože si dokázala představit následky. Do jednoho by je zabili a ona by nesnesla pomyšlení, že ti lidé měli rodinu a kvůli ní umřeli. A proto se dál proplétala mezi lidmi a snažila se těm mužům zmizet z očí. Zbytečně. Neustále na svých zádech cítila jejich pohledy, i když kvůli davu lidí byli od ní daleko.

Pohledem vyhledala značku metra, které se k jejímu štěstí nacházelo jen pár metrů ode její osoby. Zmizela v davu lidí, kteří mířili na metro a modlila se, aby tento večer přežila. Ve spěchu si koupila lístek, aby mohla projít turniketem, a běžela na správnou stanici. Začala se kolem sebe rozhlížet a doufala, že je setřásla. Když už si chtěla oddechnout, že jim utekla, zahlédla jednoho z mužů u turniketu. Srdce ji opět začalo bít stokrát rychleji a začaly se ji potit ruce. Rychle se otočila zády k nim a nasadila si kapuci na hlavu, aby ji nepoznali. Neuběhlo ani půl minuty a už přijelo metro. Naposledy se otočila, aby zjistila, jak na tom je a mohla si všimnout, jak ti muži stojí jen pár metrů ode ní a rozhlíží se kolem sebe. Snad ji nepoznali.

Rychle vešla do metra a přidala se k té největší skupince lidí a snažila se skrýt. Ještě více si potáhla kapuci a opřela se čelem o sklo. Všimla si, že muži sem taky nastoupili a teď určitě prohledávají celé metro. Je jen otázkou času, kdy ji objeví. Bude nejlepší, když vystoupí už teď, i když Melissa bude stále na druhé straně města. Radši celou dobu poběží, než aby ji na místě zastřelili.

"To jsem neměla říkat," pomyslela si, když u svého boku náhle ucítila kov. Pistole.

"Uděláš jediný krok a všechny tady zastřelím. Rozumíš?" sykl ji jeden muž surově do ucha a ještě více ji zbraň přitlačil na tělo. Nasucho polkla a tiše přikývla. Co teď? Nemůže udělat ani jeden blbý pohyb, jinak tady všichni kvůli ní umřou. Ale ona taky nechce umřít, tak co teď?

Usilovně přemýšlela a snažila se něco vymyslet. Najednou si všimla velkého červeného tlačítka se značkou STOP. V tom ji hlavou probleskl nápad. Ale co když nevyjde a ona jen zbytečně ohrozí desítky životů? Snažila se přemýšlet a nevnímat zbraň přitisknutou na její tělo. Kdykoliv mohli zmáčknout spoušť.

Nakonec se rozhodla riskovat, doufajíc, že to vyjde. "Pozor! Ti muži mají zbraně!" zakřičela přes celé metro, aby ji slyšelo co nejvíce lidí a stiskla tlačítko Stop. Metro začalo sebou cukat a pomalu se zastavovalo. V metru vypukl chaos. Než se stihl kdokoliv vzpamatovat, Danielle se vymanila ze sevření jednoho z těch mužů a pistoli mu vyrazila z ruky. Loktem ho zasáhla do břicha a když se v návalu bolesti předklonil, srazila ho k zemi. Snažila se co nejrychleji popadnout pistoli a namířit je na muže. Ruce se ji třepaly, ale náhle vysoký adrenalin v krvi ji donutil nad tím nepřemýšlet. "Nechejte každého na pokoji, nebo ho zastřelím!" řekla výhružným hlasem a popadla muže, kterého srazila. Postavila ho před sebe a pistoli mu přiblížila ke spánku. Nikdy by ho nedokázala zabít, ale to oni nevěděli.

Šlo vidět, že znejistěli. Za Danielle se krčili vystrašení lidé s prosbou v očích. Musela je zachránit, nemohli je zabít. Stačilo, že ji vzali jediné, co měla. Rodinu. Za to zaplatí.

"Uděláš to a jsou tu všichni mrtví, včetně tebe," promluvil jeden z nich, co k nim byl nejblíž. Měla jasno, co udělá.

"Nedáváte mi na vybranou," šeptla a odtáhla se s pistolí. Místo toho, aby ji položila na zem, ji namířila na jednoho muže a donutila se zmáčknout spoušť. Ozval se výstřel a muž se hned skácel k zemi. Ještě si stihla všimnout, že dýchá, ale to byl její nejmenší problém.

Chaos vypukl znovu, ještě ve větších rozměrech. Všichni byli až moc zmatení a překvapení, že si ani nevšimli, že metro dojelo na další stanici, kde zastavilo. Danielle se pokusila utéct, ale to se ji nepodařilo. Ten muž, kterého měla původně zastřelit, ji chytil za vlasy a stáhl zpátky k němu. "Nikam nepůjdeš!" rozkřikl se na ni a strčil ji ke sklu, do kterého se udeřila. Cítila, že ji po hlavě stéká pramínek krve, ale nevnímala to. Vykopla nohu a udeřila ho znovu do břicha. Ještěže měla pár výcviků sebeobrany.

Na nic nečekala a vyběhla ven z metra. Netušila, kde je, ale teď se nemohla zastavit. Vyběhla několik schodů nahoru, až se ocitla na ulici. Rychle pohlédla na ukazatele a zjistila, že je jen dva bloky od domu Melissy. Rozběhla se a přitom narážela do ostatních lidí, kteří ji zavazeli v cestě. Mohlo uběhnout jen okolo 5 minut, ale ji to přišlo jako věčnost. Neslyšela za sebou žádné kroky a ani křik, tak doufala, že se jim ztratila.

Melissa bydlela v malém domku, na kraji celé ulice, trochu dál od ostatních domů. Danielle začala šíleně mačkat zvonek a mezitím se snažila pobrat dech. Přes skleněné dveře zahlédla siluetu a jakmile Melissa otevřela, s úlevou padla na kolena. "Danielle, co se stalo?!" vykřikla Melissa a dřepla si k její drobnému tělu.

Danielle se zmohla na pouhá tři slova, které neslyšně zašeptala. "Rodiče...jsou mrtví."

***

°Musím upozornit, že v psaní akčních scén a všeho okolo toho se pořád snažím zlepšovat. Vím, že to není nejlepší, ale přesto jsem s tím spokojená. :) Taky je to asi jeden z nejdelších dílů, co jsem kdy vůbec napsala. :D

°Doufám, že tomuto příběhu dá někdo šanci. Chvíli prostě trvá, než se něco rozjede a všechno se vyjasní. :D Budu ráda za každé hodnocení či komentář, užijte si všichni víkend! :)^^