Death Valley

I'm scared...!

Je unavená. Hlava ji začíná padat, ale stále se ji snaží držet zpříma. Dlouhé minuty jsme mlčeli, a když jsem se vytáhl na nohy, plaše ke mně vzhlédla. „Pojď." Pohlédla na mou ruku nejistě, ale chytla se. Zavrávorala, objal jsem ji a ona se roztřásla.

„Já, ti neublížím. Mých doteků se nemusíš bát." Kývne a sama se ke mně přitiskne. „Nezradíš mě?" „Ne." „Kam jdeme?" „Ke mně domů. Tady být nemůžeš." „Ale... Co tvoje rodina?" „Nemám rodinu. Žije daleko."

Slyším, jak ji srdce buší, když ji vedou ponurými chodbami, pryč z tohohle ústavu. Sám se děsím stínů... Freddie je pořád někde tady a zemřít v jeho rukou... No, nebyl by to první pokus, a určitě ani ne poslední.
A stejně je divné, že se Freddie dostal ven. Kde vůbec je, ta sestřička? Už jsem ji tu neviděl... A hlavně, jak je možné, že on pořád uniká? Bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání, všude byli hlídky, naše ochranka denně pročesávala okolí...
Cestou k autu, volám Harrymu. Ale bouře ruší signál... Nakonec píši jen textovku s dotazem, kde je ta holčina, co Freddie napadl a co Tom.

Oddechl jsem si až v autě. Celou cestu mlčela a když jsem zaparkoval před domem, zjistil jsem, že usnula. Vzal jsem ji do náruče a odnášel ke dveřím. Lovil jsem neobratně z kapsy klíče a dveře se otevřely.
Amanda se tvářila jako Bůh pomsty a teď, s nefalšovaným překvapením, ustrnula a rty se ji bez jediné hlásky, nechápavě pohybovaly.

„Kdo je to?!" Vydechla, když se vzpamatovala. „Ty jsi tu ještě? Pacient." Prošel jsem kolem ní a cestou do patra si v duchu rekapituloval nás pěti letý vztah. Poslední dobou byl ubíjející a vlastně jsem nechápal, proč jsme ještě spolu.
Její narážky na to, že v posteli je to nuda, nevěnuju se ji, tak jak bych měl... Výhružky o tom, že si najde jiného... No pro mě za mě, aspoň bych byl bez práce a nemusel se na jejím těle zbytečně snažit.

Tělo v mém náručí se zachvělo a Hope otevřela oči. Omotala mi ruku kolem krku a když jsem ji chtěl položit, odmítala mě pustit.

„Bojím se. Nemám to ráda." Podívá se do oken, za kterými stále bouří. „Mám tu zůstat?" „Prosím." Položím se vedle ní, sotva znovu usne, dovnitř se hrne Amanda. Hystericky ječí, že jsem hajzl, co ji podvádí přímo před nosem a Hope její křik vzbudí a vyděsí. Když se vyřve, otočí se na patě a prásknutí dveří zespodu oznamuje, že odešla.

„Kam jdeš?!" Chytila mě Hope za ruku a odmítala pustit. „Hned přijdu." Naše skříň, je v ložnici otevřená, chybí její oblečení a klíče jsou na komodě v předsíni. S povzdechem zavřu dveře, které se znovu otevřely, a na pár sekund opřu čelo o skleněnou výplň.

Schody zavrzají. „Nezlobíš se?" Zatahá se za košili, kterou jsem předtím si vzal, tady ji svlékl a cestou přes ložnici si vzal triko. „Ne." Zamířím k ní a váhavě se dotknu jejich boků. 

„Jsi vážně ta nejkrásnější vražedkyně, jaká přede mnou kdy stála." Usměje se a hryzne se jemně do rtu. „Kolik ti je?" „Šestadvacet." Znovu jen úsměv a váhavě se dotkne mé čelisti. Přejede po ni prstem a sestoupí ze schodů úplně. Schovala se mi do náruče a pevně mě objala. „Bojím se." „Nemáš čeho. On ti neublíží. Nikdo..." Vklouzla mi pod paži a vraceli jsme se zpět do pokoje pro hosty, kam jsem ji uložil.

„To řekl i on." „Kdo?" „No on..." „Kdo on?" Našpulila pusinku a trhla rameny. „Tvůj bratr? Vyděsil mě, když vešel do pokoje a hledal tě. Řekla jsem mu, že jsi šel dolů." „Já ale bratra nemám!" Čelist ji poklesla a vyděšeně lapla po dechu. Zabouchl jsem za námi dveře a opřel se o ně. Ze závěsů u oken, zazněl hlas.