Death Valley

Hospital

„Sestřičko?" Nebyl jsem si vůbec jistý, ale šum, z mé levé strany a tichý, ženský hlas, něco říkající jiné osobě, ve mně evokoval sestru.
„Pane? Jak se cítíte? Vydržte, zavolám lékaře. Sam, mluv na něj, udrž ho při vědomí." Tentokrát z druhé strany přišel hlas. Na rameni jsem cítil dlaň a konejšivý hlásek, mě nutil odpovídat na ubohé dotazy.

Doktor dorazil za chvíli. Kecal o mém stavu, o tom, jak se cítím. Ptal se, jestli vím, kde jsem, co je za rok, den, měsíc...

„Moje přítelkyně? Kde je? Co je s ní?" „Je v pořádku. Leží na vedlejším pokoji." „Chci ji vidět." „Váš stav-" „Myslím, že jsem v pohodě. Jsem jen ospalý. Prosím, jen na chvíli. Pak si můžeme dál vykládat. Chci ji vidět. Můj stav mě teď nezajímá." „Pane doktore, máte mít klidový režim." „Doktore?" „Vaše přítelkyně, probrala se o něco dříve. Řekla nám vaše jméno i titul." „Pusťte mě za ní. Prosím! Pár minut, pak se poslušně vrátím do postele."

„Akorát usnula." Pohladila mě sestra po rameni, co vycházela z jejího pokoje. „To nevadí, chci ji vidět." Seděl jsem na nepohodlném vozíku, stehy v boku bolely, ale dalo se to vydržet. Zasádrovaná noha byla horší. Nebylo to moc pohodlné, ale na druhou stranu, bylo mi to jedno.
Sestřička mě, dá se říci, zaparkovala u jejího lůžka a s důrazným zopakováním, že tu budu jen pět minut, odešla.
Počkal jsem, než za sebou zavřela dveře a vytáhl se na nohy, nohu.

Byla bledá, s namodralými rty. Za hlavou měla přístroje, ale nebyla k nim připojená. Jen měla manžetu na paži, tlak se ji právě měřil a byl zobrazený na monitoru. Další hadičku, vedoucí z monitoru měla na uchu. Jasně, saturace... Uvolněně jsem se znovu podíval na čísla. Byly v pořádku a mně spadl kámen ze srdce.
Co na tom, že ji z krku vedla centrála, krom toho, byla v pořádku. A věděl jsem, že i v pořádku bude.
Neodolal jsem a sklonil se.
Nestačil jsem se rty dotknout jejich. Na rtech mě ovanul její teplý dech a tiše zašeptané „Ahoj" mi na pár sekund rozbušilo srdce rychleji.

„Řekli mi, že spíš... Ahoj." Znovu jsem se sklonil, zvedla ruku a vpletla mi prsty do vlasů. Když jsem se narovnal, z koutků očí ji stékaly slzy. „Jen jsem to předstírala. Sestřička měla až moc dotazů. Nechtěla jsem s ní mluvit." „Jak se cítíš?" Pokýval jsem hlavou a naléhavě ji hladil ve vlasech. „Teď už dobře. Bála jsem se." „Já vím. Taky jsem se bál... Myslel jsem- já..." „Vím, co chceš říct. Ale už je to pryč." Kývu, držím její dlaň ve své a líbám ji hřbet dlaně. Druhou rukou mě hladí ve vlasech a v očích má šílený smutek.
„Tady nás nenajdou." „Myslíš?" „Jo... Jak nám bude líp a pustí nás, vypadneme. Nevěřím, že ostatní jsou mrtví, najdu je... Jen abych věděl, že jsou v pořádku a vypadneme, daleko odtud. Pokud-pokud chceš, můžeme jet k mé rodině. Zůstat tam chvíli a pak si najít něco svého. Nikdo o nich neví, tam nás hledat nebudou. A i když moje rodina nechce být se mnou ze strachu spojovaná, nechají nás tam."

Už večer, jsem uprosil doktora, aby nás nechal na jednom pokoji. Zatímco Hope spala, já sledoval za prosklenými stěnami pokoje každý pohyb. Běh sester, když kdesi v nějakém pokoji, začal pacient bojovat o život, mě vyděsil. A i když se za celou noc, nic nestalo, nemohl jsem spát.
V uších mi zněly hlasů vrahů, stejně jako Liamův. Potlačoval jsem slzy. Pořád jsem nemohl pochopit, proč lékař a přítel v jednom, se dokázal zachovat takhle.

„Pane doktore?" „Sestřičko?" Nebylo ještě ani sedm, když se ukázala sestřička. Vypadala čile, výměna stráží na oddělení. Noční odcházely a přišla zjevně dobře naladěna trojice sestřiček. Skrze sklo jsem viděl, jak popíjí kávu, něčemu se smějí a ta poslední, co přišla, držela v rukou noviny.