Death Valley

The car...

Něco mi kradlo peřinu, než jsem se stihl začít o ni prát, na hrudi mě zalechtaly prameny vlasů, kolem břicha se mi omotala drobná ruka a něčí rtíky, mi vtiskly pusu na prso. Zvedl jsem paži a omotal ji kolem jejích ramen.

„Promiň! Nechtěla jsem tě vzbudit!" „Vzbudil jsem se hned, jak jsi mi utekla." „Zlobíš se?" Vytáhne se ke mně. Na tváři ji sedí něžný, provokativní úsměv a já si její půvabnou tvářičku přitahuju ke své. Toužím po polibku na dobré ráno.

„Ještě nechci vstát..." „Nebudeme vstávat." „Myslíš, že nás tu nenajdou? Že bychom tu zůstali." Nakrčím čelo. Nevidí na mě, víc ji zajímá kreslení obrysů na můj podbřišek.
„Kéž by, Hope... Ale budeme muset vypadnout. Večer zmizíme, hm?" „Kam? Budeme se skrývat napořád?" „Ne... Vezmu tě ke své rodině. Na konci Skotska, je malá vesnička. Žije tam babička... Je jediná, která nám teď může pomoct a hlavně, tam nás snad nikdo hledat nebude, ne do doby, než něco vymyslím a potřebuju připojení k netu. Mám konexe, spojím se s pár lidmi a něco najdu na toho hajzla, co ho spolehlivě usvědčí. Pak se vrátím do Londýna. Sám."
„Cože?! Ne!!!" „Pšt!" S vrtěním hlavy, ji držím dlaň na ústech. „O tomhle s tebou diskutovat nebudu. Nechám tě u babičky, tam budeš v bezpečí! Až bude vše vyřešeno, vrátím se pro tebe. Nebudu riskovat, že se něco pokazí a přijdu o tebe. Že tě zabijí nebo unesou..." „Ale... Já tě nepustím! Nechci riskovat totéž!" Na krku mě zastudí její slzičky. Když hlavu narovná, statečně mi hledí do očí, ale pláč neudrží.

„Neplač... Jsem s tebou a ještě nějakou dobu budu. Ale ty si smiř s tím, že se do Londýna vrátím sám. Kdybys mi tam umřela, nebo mi tě vzali.... Hope, s tím bych se nikdy nesmířil." Zamračí se, odtáhne se a ukáže mi záda. Ramena se ji třesou v návalu pláče a když se k ní přitisknu čekám, že se odtáhne. Ale ona se obrátí a omotá se kolem mě, jako by mě už nikdy nechtěla pustit...

„A co ona? Co když nás tam najdou a ji se něco stane?" Recepční nás vyprovázel s kritickým okem. Sledoval každý náš pohyb a já byl upřímně rád, že máme hotýlek za zády.
„Risknu to." „Zayne!" „Hope... Prosím, o tomhle nediskutuj." „Je to tvá babička! Ona je důležitější, než já!" „Až ji poznáš, tak pochopíš že ona je jediná, kam tě teď mohu vzít. A pro mě není nic důležitějšího, než ty." Vydechne, zavrtí hlavou a chvíli se mlčky dívá z okýnka.

„Co je?" Hladím ji po tváři. Dívá se do zpětného zrcátka na své straně a vrtí hlavou. „To auto... Jede za námi od hotelu." „Vážně?" „Jo... Jak kdyby nás sledovalo..." Jen to dořekne, věnuje mi vyděšený pohled a i moje srdce několikrát rychleji zabouchá.
Střelím pohledem na vozovku. Ještě několik metrů je cesta přímočará, ale pak cedule oznamuje odbočku. Bude to trošku zajížďka, ale jestli nás to auto nesleduje, nepojede za námi. Proč by měl řidič kompletně stejnou trasu? A hlavně, měl tisíc možností, nás předjet, pokud jej máme za zadkem od hotelu.

„Vyjelo za námi, když si se rozjel. Ale pak před sebe vpustilo několik aut... Ty postupně odbočovaly... Zayne, on nás sleduje, že ano?!" „Nevím, přesvědčíme se. Ale teď, na." Vytřeští oči na revolver. „Chci být připravený." Vytáhnu z palubní desky další, nechám si jej na klíně a ona, připravená a smířená, stiskne zbraň vší silou. Oči ji kloužou po cestě před námi a do zpětného zrcátka.

Na poslední chvíli, hážu blinkr. Řidič za tmavým sklem zjevně zmatkuje a nečeká změnu jízdy. Brzdy za námi zakvílí a on má jediné štěstí, že za ním nikdo není. Vidím, jak couvá a najíždí na odbočku.