A R M Y

*2*

Mohla jsem si pospat až do osmi, neboť jsem nemusela na ranní rozcvičku a ještě jsem se rozhodla vynechat snídani. Potřebovala jsem spoustu spánku na nabrání sil, tak se mi to povedlo.
Přestala jsem se už převalovat a oblékla se do mého typického oblečení. Jelikož jsem včera četla nástěnku velice dobře, vím, že mám dneska v deset začátek paintballu. Zacházení s pistolemi mi jde někdy dobře, někdy špatně, záleží na tom, jak je daná zbraň těžká. 
Jelikož jsem měla ještě čas, šla jsem si na chvilku zaběhat. Nejprve jsem si šla pro povolení k Markovi a nakonec oběhla areál školy, kde to bylo povolené pro studenty. 
Neběžela jsem tak dlouho a už jsem byla zpět. Nebyla jsem ani udýchaná, protože to mohlo být tak sotva deset kilometrů. Jsem zvyklá běhat o dost více a v rychlejším tempu, než teď. Máme složitý trénink.
Seděla jsem na chodbě, než byl konečně čas na paintball.
Mohlo nás tu být asi třicet, opět spoustu lidí, které neznám. 
Tentokrát tady s námi byl učitel Collins, který byl o mnoho vtipnější, než ostatní a hry ho bavili. "Nazdar děcka, máme na programu paintball, takže si zastrčte trička do kalhot, dojděte si pro zbraně a následně vám řeknu pravidla." Zařadila jsem se do řady a trpělivě čekala. "Prtě, to bude sranda s tebou hrát." Uchechtl se někdo za mnou a přitom do mě strčil. "Dej si odchod Michaele." Jeho jméno jsem zrovna znala. Už od začátku, kdy jsme se viděli to byl pohled 'tak a od teď tě nesnáším'. Tento kluk moc rozumu nepobral. "Asi se někde schováš a vylezeš u konce hry, co?" 
"Tobě po tomhle může být úplný šumák." Vyprskla jsem na něho a otočila se zase zpět, jelikož jsem byla na řadě. "Tady máš vestu, která ti snímá zásahy a z pistole sem jsou i informace, kolikrát jsi vystřelila a zasáhla. Tady je paintballovka a hodně štěstí." Řekla roboticky jedna dospělá ženská, jen jsem si to vzala do ruky a odešla. 
"Takže, podstatě moc pravidel není, pouze žádný osobní kontakt ve hře! Jediné dorozumívání je spoušť a a ni žádné bratříčkování, všichni proti všem. Máte okruh dvou kilometrů, dvacet devět lidí a kdo dá nejvíce zásahů a nejméně bude postřelený, může být jeden den vedoucí přidělené třídy. Najděte se kdekoliv úkryt, za patnáct minut se ozve výstřel a hra začíná. Máte na to hodinu, tak se snažte! Kdo vystřelí do hráčů méně jak dvacetkrát, bude běhat tak dlouho, než padne únavou!"

Jediné, co mě napadlo bylo, že jsem vylezla na hodně rozvětvený strom, kde jsem se parádně chovala do listí a čekala, že začne hra. Odsud mohu zjistit, kdo kde je a popřípadě tajně střílet. 
Ozval se výstřel a hra už je v plném proudem. Kolem mě začal vládnout skoro chaos. Prvních pár minut se lidem kolem mě buď smály nebo křičeli, ale hluk utichl, teď šlo o to, kdo půjde slyšet jako první. 
Po chvilce šel okolo stromu nějaký člověk. Byla jsem moc vysoko na to, aby jsme ho poznala a navíc, nepředpokládám ani, že tu někoho znám. Pečlivě jsem si to namířila přesně na jeho srdce, i když je jedno kam se trefím, furt mám stejný počet bodů. Ale než jsem stihla zmáčknout spoušť, dotyčný se otočil, zbystřil mě a zasáhl jako první. Byla jsem jako paralyzovaná, než jsem zacouvala, což bylo logické na větvi a tvrdě jsem dopadla na zem. Mám pocit, že se nemůžu ani nadechnout a celé nebe se točí. Nakonec ke mě přišel ten, co mě zasáhl a koukal na mě. Moje mysl byla jako zamrazená, takže jsem moc nepobírala, co se kolem mě děje. "Alex, ve sprintu jsi sice lepší, než já, ale v hledání lidí jsem zase lepší já. No, tentokrát uvidíme, jak dobře ti půjde běhat až do večera," A poté to větě mi vzal mojí zbraň a vzal si jí k sobě. "a mimochodem, jsem Asher, převelice mě těší." Bylo mi moc špatně říct mu, ať táhne někam. 
Když jsem si konečně sedla, Asher byl už pryč. Já toho kluka nesnáším z celého svého srdce, teď mi zničil šanci na výhru a vůbec šanci na přežití. Collins mě zabije, nestřelila jsem ani jednoho člověka. Ale možná, když uvidí, že nemám zbraň, nebo když mu řeknu pravdu, neuzná mi to. Ale chci se ponížit tak nízko, že budu práskačka?
Raději strpím to, že budu až do mého skonání běhat, než nabrat na síle v ponižování. 

Ozval se další výstřel, čímž se hra ukončila. Každý musel dojít k východu a já došla jako poslední. Šla jsem pomalu, protože spadnout ze stromu není nic nebolestného a navíc jsem hledala toho pitomce. Avšak stejně si on našel mě. Těsně před člověkem, který nás kontroloval mi vrazil mojí zbraň do ruky a zase zmizel. "To je takový blbec..." zavrčela jsem sama pro sebe a prošla okolo Collinse. 

"Sundejte si vesty a dojděte s tím ke mě, ať vám řeknu počet výstřelů, zásahů a taky to, jestli budete DLOUHO běhat." Opět jsem se postavila do řady, ale znervózněla jsem. Co mu řeknu? Že byla moc zbabělá na střílení? Že jsem se ztratila v malém lesíku nebo že jsem zakopla a upadla do bezvědomí, než se ozval výstřel a já se zázrakem probrala? To bude tak ponižující. Polkla jsem na sucho a popošla zase o krok blíže. "Výborně, Asher dostal ránu třikrát, vystřelil šedesátkrát a trefil se čtyřicet šestkrát, měl bych tě přeřadit k nám do týmu." Collins tím upoutal všech pozornost a Asher se pyšně rozhlížel okolo sebe. Pak, když se vracel šel naschvál okolo mě, aby mi v kroku řekl, že si odpykám mojí troufalost. 
"Podej mi vestu." Pobídl mě Collins a já mu jí zpomaleně podala. Rozcvičuj si nohy Alex, tohle bude dlouhý, moc dlouhý běh. "Tak tohle jsem opravdu nečekal," zabrblal si pro sebe. Omluvně jsem se na něho podívala, ale on se na mě udiveně a přitom šťastně podíval. "Alexandria dostala zásah pětkrát, vystřelila třicetkrát a zasáhla dvacet sedmkrát. To není vůbec špatné na holku." Pochválil mě a já neměla sílu se hnout. Co jste to prosím vás řekl? 

- - - - - -
Tatara ta tara dááá, ještě dneska jsem stihla další kapitolu. 
Snad se vám to zatím líbí, vím, vývoj ještě nenabral ty správné grády, ale už se nám to rýsuje 3:D
Budu moc vděčná za vote, popřípadě názor ^w^