A R M Y

*17*

Na večeři jsem si sedla k partě neznámých lidí. 
Proč bych taky měla sedět se svojí matkou, kterou jsem neviděla tolik let? Ona má přece na práci důležitější věci...
Ale i když mi tiše kručelo v břiše, hlad jsem vůbec neměla. Přešla mě veškerá chuť a pouze jsem se v tom rýpala. Až moc se mi myšlenky honily okolo Ashera, Aleca a Rose. 
Neustále jsem se rozhlížela okolo sebe, neboť jsem byla nervní a taky jsem doufala, že na mě nikdo nepromluví. Těkala jsem očima mezi lidmi, kteří byli oblečení většinou v šedé barvě a každý z nich vypadal tak nesměle. Nechtěla jsem tu být už ani minutu, tak hned na to, co jsem viděla matku, jak se s někým baví a nedává pozor, zvedla jsem se a zmizela z jídelny. 
Cestu ke svému pokoji jsem si pamatovala a pak jsem jen šla stejným směrem, odkud mě přivedli. 

Šla jsem sebejistě, jako bych zde bydlela dlouhou dobu a tím na sebe neupozorňovala. 
Zatlačila jsem do velkých dřevěných dveří a ocitla se u cel. Ještě pořád jsem nikoho nepotkala, což mě uklidňovalo, ale zároveň mi to přišlo divné. 
Zrychlila jsem krok a dívala se do každého koutu. 

A konečně jsem ho spatřila. Krčil se v rohu a hlavu měl schovanou v rukách. 

Dřepla jsem si před mříže a dotkla se studeného kovu.
"Ashere." Špitla jsem a on okamžitě zvedl svojí hlavu. Už nevypadal tak důstojně, ale špinavě a utahaně. 
"Co to sakra? A proč ty nejsi v cele-?" 
"Nekřič tolik!" Napomenula jsem ho, ale dále pokračovala v mluvě. "Ono je to složitější. Věděl jsi, že tu mám mámu?" A já poznala, že věděl. Zadrhl se a vykulil na mě oči. 
"Ona si pro tebe přišla a řekla ti to?"
"Samozřejmě, vždyť jsem její dcera! Bylo by ubohé, kdyby mi nepomohla, nemyslíš?" Nakrčila jsem trochu obočí a projela ho pohledem. 
"No víš, ona není tak úplně normální. Je šílená a blázen, proto jsem od ní zdrhl." Nad tím jsem pouze zakroutila hlavou a zeptala se ho na další otázku.
"Nevíš, kde jsou ostatní?" 
"Nevím... Probudil jsem se až tady. Alex? Nechceš mi náhodou pomoct utéct?"
"A kde asi vezmu klíč chytrolíne. A navíc to tady ani neznám. Ale můžu se to pokusit nějak projednat s mamkou."
"Tak to jsem rovnou mrtví." Zabručel.
"Ashere-" 
"ALEX!" Slyšela jsem najednou hlas své matky a jen jsem se otočila tím směrem, za ní šli další tři muži, kteří měli zbraně. "Co tady pro pána děláš? Byly jsme domluvené, že sem půjdeme spolu a později!" Zavrčela na mě a na čele se jí objevila zjevná vráska. 
"Tak jsem šla dřív, stejně mě to na večeři nudilo." Odbila jsem jí a zvedla se zpět na nohy. 
"Milá dámo, mě rozhodně budeš poslouchat! Ještě jsem nepotkala nikoho tak drzého, to tě v té škole snad nic nenaučili?! Měla by ses naučit, jak to chodí, když jsi na mě protivná. Vy dva, vemte ho z cely!" Rozkázala a já jí pouze sledovala. Nebyla jsem schopná ani slova a čekala, co se bude dít. 
Ashera vytáhli ven z cely a nechali ho, ať dopadne na kolena a čeká. 
"Co máš jako v plánu?" Řekla jsem nejistě.
"Dát ti ponaučení. Zastřelte ho-" Ještě to ani nedořekla a mé tělo začalo fungovat na sto dvacet procent. Během zlomku vteřiny jsem sebrala jednomu z těch mužů zbraň, při čemž jsem mu dala loktem do obličeje, dalšího jsem svalila na zem, kdy mu zbraň vyletěla z rukou a já jí odkopla hodně daleko a třetímu jsem položila zbraň k hlavě a udýchaně se podívala na matku. 
"Opovaž se na něho jen sáhnout a já tu odstřelím všechny!" Adrenalin mi stále tepal v krvi a právě jsem si přišla jako neporazitelná. Všichni na mě valili oči a pak se Asher uchechtl. 
"Tohle nás učili na té škole." Řekl zároveň s výbuchem smíchu. A mě to nedalo a taky jsem se tiše zasmála - opravdu jsem to teďka zvládla na jedničku. A moje máma na mě koukala beze slova a já nespatřila jediný pocit v její tváři.
Pak si ale odkašlala a trochu se uvolnila.
"To bylo působivé... Ty kluky jsem trénovala několik let a ty je dokážeš složit za pár vteřin, to snad není ani možné," Zněla zklamaně a naštvaně. Pak si každého z těch kluků, kdy se jeden válel na zemi, další měl krev po celém obličeji a třetí si snad nadělal do kalhot z toho, že jsem pořád nesklonila zbraň, prohlédla. "Odveďte Ashera na ošetřovnu, tam ho nějak.. Zlidštěte." Nakonec rozkázala a protože jsem nechtěla riskovat, že ho hned za rohem neodstřelí, razantně jsem řekla, že jdu s nimi. A taky, že tu zbraň si nechám u sebe.
Nikdo nic nenamítal, tak jsme vyšli. 
A taky jsem usoudila, že Asher měl opravdu, ona je vážně blázen.

Jen co jsme prošli dveřmi, Asher se okamžitě posadil na jedno z lehátek. Vypadal opravdu bledě a taky, že je mu špatně.
"Tak se sakra hýbejte a pomožte mu!" Vyhrkla jsem na ně a oni hned zrychlili své tempo. Zdá se, že už ze mě mají respekt, což je jen a jen dobře. 

Po pár minutách, kdy se konečně rozhodli mu pomoct jsem si sedla do obrovského křesla v rohu místnosti. Byla jsem unavená a tak jsem na chvilku zavřela oči. Samozřejmě jsem měla zbraň v kapse a stále jsem jí držela v rukách - nehodlám nic riskovat. 

Když jsem opět otevřela oči, zdá se, že jsem na chvilku usnula. Místností vládlo ticho  a nikdo tu nebyl. Tak jsem se tedy zvedla a rozhlédla se okolo sebe. 
"Slečno Nevaeh?" Ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila, protože jsem svoje příjmení neslyšela hodně dlouho. Stála za mnou celkem mladá žena, která měla skořicové vlasy zastřižené na mikádo a v rukách držela spoustu složek.
"Ano?"
"Pan Asher odpočívá v soukromém pokoji. Poslala mě za vámi vaše matka, abych vám to sdělila. Chcete ukázat, kde to je?" 
"Rozhodně."

Tak mě tedy vedla dlouhou chodbou, kde podivně problikávalo světlo a já stále držela pistoli. Už se tu bez ní ani neprojdu. 
Otevřela dveře a já vešla dovnitř. Ona na mě jen pokynula hlavou a odešla.
Asher spal, tak jsem si jen sedla na roh jeho postele a čekala. 

_________
Taky poslední dny píšu novou povídku MY RA, je to o dívce, kterou adoptovali a ona se dostala do opravdu zvláštní rodiny. Jednoduše trénují malé zabijáky a dokonce se i ty děti zabíjí mezi sebou. Chcete ten příběh už publikovat?^^

Jinač snad se vám zatím líbí  A R M Y, teď jsem se do toho psaní zase pustila po hlavě:D:)