A R M Y

*13*

Po seznámení toho, proč jsem byla 'unesena' a právě trčím v jeepu, který se neustále podivně naklání, neboť jedeme po hrbolaté cestě. 
Zjistila jsem, že jedeme do hlavního tábořiště, kde uvidím i zbytek lidí, z naší třídy. Možná bych už měla přestat říkat z naší třídy a nahradit to na můj oddíl. 
Beze slova jsem se dívala z okna a snažila se dostat do téhle situace. Do školy už se pravděpodobně nikdy nevrátím, všechno se změnilo a já nevím, jak můj život bude pokračovat. Nechci být ve válce, vždyť jsem ještě mladá a lidi v mém věku by rozhodně neměli nikomu brát život. A nikdo by ho neměl brát ani nám. 

Po pár minutách auto najelo na hladký asfalt a projeli jsme přes vysokou kovovou bránu. 
"Za chvilku budeme na hlavním placu, s nikým se nebav, jen poslouchej, co ti řekneme a pak tak taky udělej. Rozumíme si?" Podívala se na mě Urnni ve zpětném zrcátku a pokračovala v řízení. 
"Rozumíme..." Opravdu si ale rozumíme? 

Konečně Jeep zastavil a já mohla vystoupit z tohohle malého prostoru. Letmě jsem si protáhla nohy a porozhlédla se okolo sebe. Domy nebyly vysoké, chodníky špinavé a rozhodně to tady nevodí. Trochu jsem ohrnula nos a couvla o jeden dozadu. Zády jsem se opřela o dveře auta a potlačila slzy, které se mi hrnou do očí. Kdy se všechno tak rychle změnilo? 
"Tohle je další, z těch, co jsme u severských hranic dostali. Doveďte jí do hlavní haly k ostatním." Rozkázal Edder a dva mladí kluci se ke mě rozešli. Teoreticky bych je přeprala, nevypadali silně nebo bojovně. Ale prakticky by mě dostali ostatní. Bez pochyby odsud musím s ostatními vypadnout. 

Došla jsem do rozlehlé a zapáchající budovy. Dveře, přes které jsme šli, vypadali jak po apokalypse a bála jsem se, že každou chvilku se propadnu nevím kam, pod tou hnijící podlahou. 
"Tam je máš." Řekl jeden z těch mladých kluků a já se podívala před sebe. Doopravdy tam je můj oddíl. Nemám je zase tak ráda, abych se k nim rozběhla a objala je, ale zase nemohu popřít, že nejsem šťastná, že je vidím. O trochu jsem zrychlila krok. Později mě ale obejmula Rose. Vypadala jinak, než normálně. Vlasy neměla vyžehlené, tak má jemné kudrlinky a strachem má kruhy pod očima. 
"Ahoj..." Pozdravila jsem je všechny zmateně a prohlížela si všechny. Alec mi pozdrav vrátil, ale jediného, koho jsem nemohla najít, byl Asher. 
"Kde je Asher?" Otočila jsem hlavu na Rose a čekala, než mi odpoví. Jen nakrčila rty a popíchla mě zvláštním pohledem. 
"Samozřejmě tady, ale trochu v jiné formě..." 
"Rose, řekni mi to." Pobídla jsem jí, neboť jsem opravdu zvědavá. Sotva ale otevřela pusu, že mi něco řekne, hlavní dveře se opět pod hlasitým zavrzáním otevřely. A byl to on. Poznala jsem jeho vysokou postavu a hlavně vlasy-nikdy je nenosí jinak upraveně. Ale místo khaki obleku, jako tady máme všichni ('všichni' myslím tím jen ten oddíl, včetně Alex). Měl na sobě jen černé oblečení, včetně neprůstřelné vesty. Kráčel si to naproti mě a pak se letmě usmál. Vypadal naprosto ve svém živlu a dokonce i šťastný. 
"Ashere?" Položila jsme mu otázku už v jeho jméně. Logicky pochopil, na co se ho tím ptám a jeho úsměv ho přešel. Podíval se na tu partu, kde byl Eddar a i Urnni a pak šel naproti mě. Letmě mě chytl za loket a vzal mě bokem. To mi jednoduše nemohl povědět tam? "Proč vypadáš takhle?" Prstem jsme ho projela po celé délce. Protočil oči a pustil mě. 
"Víš Alex, ono je to trochu jinak. Beze mě by se na severní hranici nedostali. A abych tě s tím plně obeznámil, patřím k nim-"
"Ale co oddíl a bránění naší země? K čemu tě celé ty roky cvičili, když si jim byl konec konců k ničemu?" Skočila jsme mu do řeči, protože mě naštval. Proč tohle dělá? Proč rovnou nebyl u nich, od začátku celého výcviku?
"Potřeboval jsem veškeré informaci a ty se z dálky dostávají opravdu špatně. Tak jsem nastoupil na armádní školy a už to šlo lehce. Všichni z oddílu souhlasili, že se přidají k nám, doufám, že ty taky." 
"A mám snad na výběr? Protože jestli jo, vypadnu odsud a-" 
"Nemáš na výběr, chci tě tu." Tentokrát skočil on do řeči mě. Vyvalila jsem na něho oči a čekala, jestli řekne ještě něco. Prostě něco reálnějšího, co by mě více uzemnilo, vrátilo do reality nebo utvrdilo v tom, že tihle lidi bojují za něco dobrého.
"A co jako plánujete? Zabít všechny a obsadit zemi?" Vypadlo ze mě.
"Neřeknu ti všechno, co plánujeme. Zase na tolik ti nedůvěřuji, prozatím by bylo nejlepší, kdyby jsi nic nenamítala a udělala, co ti řekneme."
"Jo, to už jsem jednou slyšela, ale víš, že mě nebaví furt někoho poslouchat. Chci jen vědět, do čeho jdu. Nebudu zabíjet pro... Pro co vůbec? Protože ty to tak chceš?"
"A kdo ti řekl, že pro mě budeš zabíjet?" 
"Tohle je válka, zabíjí se." 
"Můžeme vést tichou válku."
"Jak to myslíš?" A opravdu jsem to nevěděla. Jak vůbec Asher zvládal být na dvou stranách. Vždyť musel být každý den ve škole, jak s nimi domlouval nebo jak plánoval? 
"Třeba kybernetické útoky, výbušniny, které jim nehodíš na město, ale chytře je vložíš tam, kam potřebuješ. Tichá válka je logická válka, kde se hraje na inteligenci, ne na to, kdo má více nábojů." Zády se opřel o stěnu a pozorně si mě prohlédnul. "Jsi trochu zraněná." Dotkl se bříškem prstu mojí popálené ruky. 
"To není podstatné." Zacouvala jsem od něj dál, neboť netuším, kdo teď Asher je. Má tady podíl na nějakém vedení, nebo je to pouze pěšák ve válečném poli? 
"Zavedu tě do pokoje, o zbytek se postarají moji muži." Takže předpokládám, že Asher nebude pěšák.

- - - - -
Tento díl není moc akční. Teda spíše není vůbec akční, ale rozhodla jsem se trochu zpomalit, věci o trochu více rozepsat a nebudu tolik naléhat na děj. Samozřejmě v příběhu pořád budou zvraty, jak je zvykem, ale chci s více pohrát s popisem:D 
A všem převelice děkuji za pozitivní ohlasy!
Budu moc vděčná za komentář a vote!:)