A R M Y

*9*

Stejně jsem po tom zase usnula.
Ale vzbudila mě rána. Hned jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se po pokoji. Stála tam Rose, měla nevinný výraz a přitom se snad milionkrát omluvila.
"To je v pohodě..." Zachraptila jsem a ona si mezi tím posbírala knihy, které jí spadly.
"Jak se vůbec máš? Dlouho mi Mark zakazoval, aby jsem za tebou šla, ale stejně jsem ho přemluvila." Celá natěšená si ke mě přisedla a bez přestání mě pozorovala.
"Všechno mě bolí, je mi zima a připadá mi, že tu ležím už věčnost. Hele, Rose... Jak jsem se tu vůbec dostala?"
"Já ani nevím, každý o tom mluvit chce, ale nikdo nechce začít. Opravdu netuším, už jsem byla ve škole, když se jedna skupina nevracela a pak se nám řeklo, že se někdo ztratil a tak ho hledají. Ani při nejmenším by mě nenapadlo, že to budeš zrovna ty."
"No to mě taky ne, hold jsem šlápla vedle." Obě dvě jsme se na tím zasmály, i když já trochu zdrženlivě - o bolesti jsem nelhala.

O týden později...
Co nejrychleji jsem se snažila dostat k nástěnce, protože nikam nechci dojít pozdě.
Prázdno okolo mě bylo podivné a upřímně mě hodně znervózňovalo.
Tak jo, teď máme štafetu, na což zase nemohu jít. Pořád mě bolí kotník a Mark a Collins se shodli na tom, že vše, co bude obsahovat běh, z toho mě vyškrtnou a já jsem omluvená. Ale už mě to nudí. Moje fyzička mizí tak rychle jako vločka na dlani a mě už nebaví jen přihlížet a nechat si ode všech říkat, co mohu nebo nemohu.
Samozřejmě nejdu za žádným učitelem, že jdu cvičit, jdu si jednoduše zaběhat sama.

Vrátila jsem se do pokoje, kde jsem se převlékla do sportovního a zmizela ven.

Na nic jsem nečekala a vyběhla.
Bolest mě doprovázela na každém kroku, ale není to něco, co mě nutí zastavit.
Měla jsem pravdu, i za těch pár dní se moje kondice změnila, rozhodně to nebylo jako dříve. Musím se o dost zlepšit.
"Co si jako myslíš, že děláš?" Ozvalo se těsně za mnou. Co tady sakra dělá on! Udýchaně jsem zastavila a snažila se nabrat dech.
"Běhám?"
"Alex přestaň, ty nemáš běhat, máš odpočívat."
"Ashere a dost. Moje existence tu není od toho, aby poslouchala tebe. Nevím, jestli sis toho všiml, ale já mluvím a budu mluvit sama za sebe." Protočil oči a zatvářil se ve smyslu "ale tvoje existence mě prostě poslouchat bude". Impulzivně jsem si upravila vlasy a couvla o krok zpět.
"Ještě před pár dny jsi měla namále, aby jsi neumrzla někde v díře a teď si hraješ na velkou holku?"
"Na nic si nehraji, ale to mám celý dny trčet na pokoji a koukat do zdi?"
"Ale bylo by to pro tebe bezpečnější." Zavrčel na mě. Tentokrát mě už začal hodně štvát, co si to vůbec dovoluje.
"Od kdy se tak staráš o ty rádoby 'velké holky'? Já měla pocit, že mě nesnášíš, že všechno se točí jen kolem tebe a ty jsi velký šéf."
"Přestaň se chovat jako děcko, Alexandrio." Tohle mě hodně vytočilo z míry, ale nechci to na sobě nechat zdát. Tak moc ho nesnáším...

Z pohledu:
Asher
Oči měla zaslzené a přesto vypadala tak, že mě chce zabít. Rozhodně tu nejsem proto, že jí chci urážet nebo se po ní vozit, ale proč to dělá? Vždyť ještě nedávno ležela v nemocnici.
"Víš co, hleď si svého..." Rozhodila rukama a odešla ode mě pryč. Byl jsem z toho rozhozený stejně tak, jako ona. Tohle jsem opravdu nechtěl. Kdo by tušil, že z bezvýznamného běhu se stane tohle.

Zpocený jsem se vrátil do šaten, kde jsem se vysprchoval a vracel se zpět na pokoj.
V pokoji jsem si chvilku bavil s Nickem a pak s ním vyšel na večeři. Všude okolo mě bylo spoustu děcek a už mě začínali rapidně štvát. Všechny ty jejich pomluvy a hloupá inteligence.
Dal jsem si na tácek kuřecí maso s přílohou a k tomu minerálku.
Rozhlédl jsem se, kam si můžu sednout, když už jsem si konečně vybral místo na konci jídelny, spatřil jí. Zničeně se dívala do plného talíře a mě začínalo být opravdu líto. Dneska jsem to pohnojil. Už jsem se otáčel, že si přisednu k ní, ale do ramene mi drcnul Nick, se slovy, ať si pohnu, že je vzadu volný stůl.
Neměl jsem tu sílu mu říct, že si jdu sednou za ní, protože by pak měl miliony teorii a všem by to vyžvanil.

Z pohledu
Alexandria
Jen se na mě podíval a pak zase pokračoval. Možná si myslí, že když koukám do talíře, že ho nevidím, ale mám dobré zorné pole. Pro něho je snadné mě ignorovat, má tolik kamarádů a vždy se má na koho obrátit, ale já mam jen Rose. Možná Aleca, ale s ním si moc jistá nejsem. Je hezký, milý a přátelský, ale něco je rozhodně špatně. Mám z něho špatný pocit.
Dnešní oběd byl zcela o samotě. S takovou se z toho za chvilku zblázním, nechci být furt na všechno sama.