A R M Y

*21*

Dokonale jsem se přikryla peřinou, neboť je dneska opravdová zima a netuším, čím to je. Obvykle bývalo teplo, což znamenalo nošení maximálně mikiny a ne mít chuť na sebe přehodit všechny deky a ještě si vlézt do postele. 
Dokonce jsem se tak nudila, že jsem zapřemýšlela nad tím, kde mám aspoň jednu zbraň, protože v momentální světové situace bez ní nedokáži přežít. 
Už jsem to nemohla dále vydržet a vstala s tím, že se jdu protáhnout. Což znamenalo převlečení do něčeho sportovního. Nechci se celou věčnost jenom válet, přemýšlet nad hloupostmi. To se půjdu raději proběhnout a zahnat nekonečnou zimu.

Pomalu jsem otevřela dveře a doufala, že nikdo nikde není. Nebyla jsem připravená na otázky, či jen pouhé otázky. Po tom včerejšku, kdy má sebejistota propadla na bod mrazu se jim raději klidím z očí. 

Sešla jsem schody a zamířila k hlavním dveřím, jenže jsem se v nich srazila s Asherem. Pouze jsem na něj dlouze pohlédla a pak zase sklouzla někam jinam. Mezitím, co jeho bod zájmu byl stále na mě.
"Proč mám pocit, že se mi poslední dobou vyhýbáš?" Zdá se, že Asher není typ kluka, který chodí okolo horké kaše.
"Protože to tak je," A já zase nebudu ten typ holky, co potřebuje neustále lhát a falešně se usmívat. Dlouho nic neříkal, což mě maximálně znervózňovalo a tak jsem se mu podívala do očí. Sice mě to stálo veškeré úsilí, ale výsledek mě vyšťavil. Měl zvláštní pohled, jako by mě snad žádal o odpuštění. "Jdu si zaběhat." Oznámila jsem rychle a obešla ho, bez jediného dotyku. Nejsem si totiž jistá, jak bych to udržela. Avšak i pak mě chytl za loket a přitáhl zpátky k němu. Moje myšlenky křičely hlasité "NE!", jenže moje srdce mě táhlo přímo před sebe. 
"Jdu s tebou, budu tu za vteřinku. Ani se nehni." Poslední větu řekl opravdu zřetelně, jako by na tom záležel snad celý můj život. 

Takže jsem zase zavřela dveře a opřela se o stěnu. Proč mi to všechno přijde tak ztraceně těžké? Celé podělané vztahy a touha někoho neustál zachraňovat. Ježe je to slabina, tak obrovská slabina, která je jako hluboká díra v našich duších. A my se jí snažíme hloupě zaplnit a bojíme se ztratit kohokoliv, protože by to bylo tak těžké. Sáhla jsem si na zápěstí, kde jsem chytla na černou gumičku. Svázala jsem si čokoládové vlasy do culíku a jen jsem se stihla nadechnout, Asher ke mě již kráčel. Převlékl se do tmavých tepláků, tílka a přes něj měl přehozenou lehkou bundu. 
"Bude ti zima." Pronesla jsem tiše a otevřela dveře. 
"Tak to pak doufám, že mě zahřeješ." Řekl s úšklebkem, avšak já se nemohla usmát. Něco mi v tom bránilo a to mi vadilo. Proč se cítím tak mizerně a proč z toho musím obviňovat zrovna Ashera? 

Nečekala jsem na další slova, či pokyn. Prostě jsem se rozběhla a nedívala se za sebe, podstatě jsem chtěla, aby za mnou neběžel. Aby to řekl jen tak a teď na mě z dálky koukal jako na poblázněnou. 
Ale on to neudělal, takže teď běží vedle mě a místo toho, aby se díval, kam šlape, dívá se mým směrem. Což mě naprosto iritovalo, neboť kdo vypadá při běhu aspoň trochu hezky? 

Po pár minutách se mi tížil dech a to je známka toho, že jsem netrénovala. Nesnáším, když se moje kondice zhorší, neboť na jejím zlepšení se musí pracovat opravdu těžce. 
Svaly se mi natahovaly mnohem bolestivěji a oči mi začaly slzet, neboť přímo naším směrem foukal ostrý a ledový vítr. 
"Potřebuji pauzu." Broukla jsem udýchaně a lemem rukávu bundy jsem si přetřela oči. 
"Děje se něco?" Řekl tiše a postavil se přímo přede mě.
"Jo děje a nedívej se na mě takhle! Nevím, proč máš takový pohled, ale ničí mě to," Mluvila jsem hlasitě a znovu jsem si musela přetřít oči. "A nebrečím, jenom moc fouká a mé oči to nezvládají." A teď jsem lhala, protože pláču. Opravdu se mi chtělo křičet a říct mu, ať mě nechá o samotě. On tam však stále stál a následně mi položil své dlaně na můj obličej a nadzvedl ho přímo k němu. 
"Řekneš mi už co se děje? Dívám se tak na tebe, neboť za prvé čekám, že mi to sama řekneš, či za druhé, že to aspoň vyčtu z tvého výrazu." Mluvil klidně a to mě opravdu uklidňovalo. Nýbrž i přes to jsem se mu chtěla vytrhnout, protože stále brečím a to je hodně potupné. Ale nepovedlo se mi to.
"Připadám si jako překážka. Jak já, tak i má rodina přidělala až moc problémů a dokonce i Rose - I ROSE, je mnohem více podstatnější, nežli já. A to mě bolí, protože jsem si vždy myslela, že bych já mohla být ta podstatná a důležitá. Ale teď mě nesnáší i tvá sestra a vidím, že u tebe klesám na dolní příčky." Hlasitě se nadechl a pak se ke mě ještě více přiblížil. Opřel své čelo o to mé a já zavřela oči. 
"To si sakra piš, že jsi důležitá," Zašeptal a políbil mě. Pomalu, na dolní ret, jako by se bál, že se každou chvíli rozpadnu. Polibek jsem mu oplatila a tak jsem se zase vrátila do normálu. Jako by mě držel při zemi a uklidňoval. "Jsi důležitá pro mě, a na Rose se vybodni. Jde tu o tebe." Pohladil mě po spánku a pak se ode mě zase oddálil. 
"Už jsem tě dostatečně zahřála?" Pokusila jsem se zavtipkovat a trochu odlehčit situace. A to se povedlo, protože se na mě zazubil a pak mi položil ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě ještě blíže. 
"Mám pocit, že kvůli dnešnímu počasí bych ti měl dělat společnost. Nechci riskovat, že tě zítra najdu jako kousek ledu." A já se konečně zasmála. 

Do domu jsem vešla s úsměvem. Původně jsem byla připravená čelit téměř čemukoliv, jenže Urnni je zcela odlišný případ. Takže jsem jí čelila přímým pohledem, když stála uprostřed chodby a skřípala o sebe zuby. 
"Uhm..." Začala jsem rozježeně a ohlížela se okolo sebe, protože Asher jí snad zastaví dříve, než mi vysaje všechnu krev v mých žilách. 
"Urnni? Nechceš jít do svého pokoje, protože když tu jen tak postáváš, celkem naháníš strach." Asher zavtipkoval a vyšel přede mě. 
"Já naháním strach... Já? To ona je tu vždy posel špatných zpráv a ty se jí stále držíš. Já tě nechápu brácha, každý normální člověk má pud sebezáchovy, kdy utíká pryč od nebezpeční. Jenže ty se k tomu nebezpečí řídíš přímo vpřed a já tě pak nechci dávat dohromady, protože tě buď zabije, nebo zlomí tvé ubohé srdíčko." Tak ta je ostrá a opravdu upřímná, to se musí nechat. Nezahanbuje jí takhle mluvit o mě, i když stojím přímo před ní. Asher se rychle otočil na mě, jako kdyby mě chtěl zkontrolovat a pak se nadechl. Věděla jsem, že je špatné, aby se mě musel zastávat, takže jsem ho chytla za ruku a tím mu přesunula pozornost přímo ke mě. 
"Víš Urnni, každý má jiný pohled na věc. A jestli sis ty mohla vybrat svojí rodinu, tak já ne. A ani jsem nemohla ovlivnit spoustu věcí a nebude se ti tady osočovat, nebo omlouvat. Stojím si za vším, co jsem udělala, co udělám a je mi zcela jedno, zda ti to bude vyhovovat." Odpověděla jsem jí jistě a vyšla před. Tím jsem se také vyvlékla Asherovi, který mě nenásledoval.
Sklopila jsem pohled k zemi a hlavou plnou všemožných myšlenek jsem vycházela schody.

- - - - - - - - - - - 
Kapitola nebyla opravdu dlouho, což se divím, protože mě opravdu baví tenhle příběh psát. A hlavně jsem se momentálně trochu vyblbla mezi těma dvěma, snad vám nevadí, že je kapitola převážně o nich. Chtěla bych jim dát chvilkový oddych, než se zase pustím do pořádného děje, což snad chápete:D
A moc děkuji všem, kteří stále komentují tenhle příběh - opravdu si toho vážím:)