Black Pearls

18. Clan of Poseidon

"Ty vážně uvažuješ o tom, že s ním budeš chodit?" Zeptala se nevěřícně Vivian. "Po tom všem, co ti řekl o své rodině... O svém otci?"

"On ale není jako jeho otec," řekla jsem důrazně a převalila se na bok. Slunce v tomto kraji v létě peklo jako žhavá výheň a my se rozhodly získat trochu barvy. Vedle Rickyho jsem si připadala trochu jako bílý jogurt, obzvlášť se svými zlatoplavými vlasy. 

"A jak si to jako představuješ?" Nedala mi stále pokoj. "To budeš chodit na návštěvu  pod hladinu moře? Až se vezmete? A vůbec... Já chápu, že tě přitahuje, vždyť i Steve je z něj hotovej... Ale nedává to žádný smysl. Měla bys to ukončit dřív, než bude pozdě."

Mlčky jsem pozorovala Mary, jak dovádí v našem malém bazénu na zahradě. Skákala z břehu dokonalé šipky, zajela pod hladinu jako nůž do másla, dlouho zůstala pod vodou, až se nakonec vynořila na opačném konci. Bylo to úžasné představení. A zvládala to i v lidské podobě, bez rybího ocasu.

"Já netuším, jak to skončí," odtušila jsem neurčitě, "ale nedokážu s tím přestat."

Na to neměla odpověď ani Vivian.

****

Odpoledne se k nám přidali i kluci - Steve a Ricky byli spolu ráno na rybách, alespoň dle jejich vlastních slov, ale samozřejmě žádný úlovek sebou nepřinesli. Pojala jsem podezření, že Steve chtěl být s Rickym chvíli sám a zřejmě to mělo co do činění se mnou.

"Je tu šíleně vedro," vzdechl Rick, když vyčerpaně klesnul na vedlejší plážové lehátko. Natáhl ruku, smočil ji v bazénu a poprskal se vodou. "Nechtěla bys už změnit lokaci?"

"Dinosauří kosti nejsou všude," opáčila jsem moudře, "musím být tam, kde se vyskytují. Až to tady všechno vyberu, tak se můžu přesunout."

"Proč to vlastně děláš?" Zeptal se nechápavě. "Jaký to má smysl, vykopávat kosti dávno uhynulých zvířat?"

"Je to fascinující, mě opravdu nesmírně zajímá, jak to tady kdysi na Zemi vypadalo."

"No, většina dnešních území byla pokryta mořem," odpověděl bezstarostně, "škoda, že teď už to tak není."

A tehdy mě něco napadlo. Jak to, že jsem na to nepřišla už dřív?

"Hele, Ricky, mořské panny vznikly asi o dost dřív, než lidé, že ano?"

"Co myslíš?" Ušklíbl se.

"Tak ano?" Zeptala jsem se netrpělivě. 

"Jasně, že ano. Lidé se vyvinuli až mnohem později. Z opice..." To poslední slovo řekl dost opovržlivě. "Naše kultura je mnohonásobně starší, než vaše. Než jsem se naučil naše dějiny, zabralo mi to několik let. A mimochodem, my jsme se nevyvinuli z ryb."

"A co všechny ty starodávné námořnické historky o mořských pannách? Je to pravda nebo jsou to jenom vymyšlené legendy?" Z nějakého důvodu mi zatím nedošlo, proč řekl tu poslední větu.

"Nevím přesně, jaké legendy máš na mysli, ale námořníci věděli o existenci mořských pannen už za dob starodávného Řecka. Ale celou tu dobu se mělo zato, že jsou to jenom pohádky na dobrou noc, v naší existenci nikdo jiný doopravdy nevěřil a nám to tak vyhovovalo. Znáš epos Odyssea?"

"Jasně," kývla jsem hlavou, "studovala jsem přece dějiny."

"Odysseus se s mořskými pannami potkal a nebylo to vůbec příjemné shledání. Ale ta báj se zakládá na pravdě."

"Jestli ano, tak... Ježíšikriste!" Vyskočila jsem z lehátka, protože jsem měla pocit, že mnou najednou projel blesk. "Ty jsi... ty jsi..."

"Co?" Koukal na mně nechápavě.