Black Pearls

21. Counting stars

Kdyby mě v tu chvíli požádal o cokoliv, klidně bych to udělala. Byla jsem ochotná jít kvůli němu na kraj světa, dobývat cizí země, nebo dokonce i žít pod vodou. Netuším, jak bych to udělala, ale zařídila bych to. Příběh o černých perlách mě úplně dostal do kolen. Nechtěla jsem, aby kvůli něčemu... či někomu někdy plakal a hodlala jsem tomu zabránit jakýmkoliv způsobem.

To byla naše první společná noc. Všechno to bylo přirozené, nenásilné a především nádherné. V lidské podobě se Rick vůbec nijak nelišil od ostatních mužů, až na to, že měl samozřejmě mnohem větší... výdrž. Milovali jsme se při otevřeném okně, za zvuků noci a šumícího moře kousek opodál. Na tmavěmodrém nebi svítily miriády hvězd a mě najednou napadlo, zda je možné je vůbec spočítat. A tehdy jsem si po dlouhé době vzpomněla na Taylora. Copak asi teď dělá? Je ve výcvikovém středisku, nebo už ve vesmíru? 

Věděla jsem, že je ve speciálním programu a je součástí speciálního týmu astronatů, ve vesmíru už byl dvakrát. Takže možná je tam někde vysoko a dívá se na matičku Zemi z výšky, kterou mohli dosáhnout jenom Bohové.

Ucítila jsem, jak se Rick ve spaní pohnul a něco nezřetelně zamumlal a to mě vrátilo zpátky do reality. Tvrdě usnul, s tváři otočenou ke mně a já tak měla úžasnou příležitost nerušeně ho pozorovat a pečlivě studovat jeho dokonalou podobu. 

V hlavě mi vířily miliony otázek, vlastně pokaždé, když mi nějakou z nich zodpověděl, napadlo mě asi tak tisíc dalších. Jak vlastně spí mořské panny pod vodou? Jak to vlastně spolu dělají? A jak... A proč...

Nakonec jsem z toho všeho přemýšlení usnula a probudily mě až paprsky žhavého slunce, deroucí se přes polámané žaluzie v okně.

Otočila jsem se, ale Rick tady nebyl. Neslyšela jsem ani zvuky v koupelně, takže byl nejspíš někde venku. Nenáhlivě jsem si natáhla plavky a bez toho, abych se obtěžovala s nějakou snídaní, jsem vyšla ven. Nerozhodně jsem se zastavila u svého auta, ale pak jsem se na to vybodla a šla jsem k pobřeží pěšky, zkratkou přes les, který silně voněl jehličím a dřevem. A tato zelená, ostrá vůně se čím dál víc mísila se slanou vůní moře, což mě z nějakého důvodu naplňovalo štěstím a klidem.

Když jsem vešla na úzký pás písku pláže, ihned jsem si všimla jeho kraťasy a tričko, které jen tak pohodil na břehu. Klidně jsem si sedla, dívala se na jemné bílé vlny, které se čeřily na tmavě modré hladině a nechala se hladit sluncem.

Ale po chvilce jsem se začala nudit, tak mě napadlo, že se zkusím ponořit. Sama a bez pomoci.

Vešla jsem odhodlaně do vody a udělala jsem několik kroků, až mi voda sahala až po bradu. Zhluboka jsem se nadechla a s otevřenýma očima zajela pod hladinu. Bylo to mnohem jednodušší, než včera. Necítila jsem stres, ani obavy, přesto, že Rick nebyl nikde poblíž. Už jsem vodu nepovažovala za svého nepřítele, snažila jsem se s ní sblížit a nechat ji, aby mě nadnášela. 

Po pár minutách jsem se cítila už docela uvolněná a taky smělá, tak jsem se několikrát ponořila a zase vynořila, hrála jsem si vlnami a nakonec jsem si lehla na hladinu tak, jak mě to včera učil Rick. Bylo to tak opojné a snové, až jsem zapomněla na to, kdo jsem a jenom jsem se nechala unášet vlnami a se zavřenýma očima jsem relaxovala.

Uvědomila jsem si, že slunce už dost pálí a já na sobě neměla opalovací krém, tak jsem líně pootevřela jedno oko, abych se otočila a vrátila se zpátky ke břehu.

A s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem se nechala unést až moc. Břeh byl hodně daleko, určitě dál, než bych byla schopna doplavat - jestli se ty moje neumělé pohyby daly vůbec nazvat plaváním. V hlavě mi začínalo blikat červené světýlko, spolehlivě ohlašující panický záchvat. Co teď sakra udělám? Takovou vzdálenost nemám šanci překonat a na dno nedosáhnu, jsem moc daleko.