Rodina Sakamaki a Já

2.

Vyšli jsme pár schodů a ocitli jsme se v dlouhé chodbě. Abych to přesněji popsala, bylo tam opravdu hodně dveří. "Tak támhle už můžeš vidět svůj pokoj." Zamířil k jedněm černým dveřím. Ale hned vedle byli jedny napůl černé a napůl bílé. "Vím, že asi nemám právo si vybírat, ale mohla bych se ubytovat tady?" Udělala jsem na Shua psí oči. A on jen otočil oči v sloup a konstatoval. "Když řeknu, že ano budeš mojí dlužníci. I přes to tam chceš být ubytována?" Upřímně mě jeho pohled vyděsil, ale nakonec jsem kývla. "Ano..." Po mém souhlasu ony záhadné dveře otevřel. "Když už nic, tak mám alespoň hezký pokoj. Ale byl velmi zvláštní, měl vysoký strop a až do samého vrcholu černé knihovny plné knih a encyklopedií." Shu se chvíli díval jak se rozhlížím, a pak se otočil a beze slova odešel. Ještě jednou jsem se podívala po pokoji a uviděla jsem velkou starou almaru. Ale když jsem ji neuspěšně pokoušela otevřít všimla jsem si poměrně velkého zámku, který jí zřejmě už léta pečetí. Ještě naposledy jsem do almary strčila a z jejího vršku spadla fotka. Byla to černobílá fotka spícího kojence. Když jsem onu fotku otočila strnula jsem tak, že mi vypadla z ruky. Na její druhé straně bylo napsáno "Half 3 měsíce" "Co to má být?!" Řekla jsem zděšeně do prázdna. Následně se ozvalo zapraskání dřevěných krovů a pak se jakoby od nikud ozval neznámý ženský hlas. "Myslíš si, že by tě nechali na živu, kdyby si byla obyčejná osoba jak si myslíš?" "Co? Naživu? Jak jako naživu?! A vůbec, kdo jsi?" "Já to věděla, určitě to jsou vrazi!" Pomyslala jsem si. V tu chvíli se mi podlomila kolena a začala jsem brečet. Najednou mě někdo chytil zezadu kolem ramen. Byl to Kanato. "Proč bulíš? Chybí ti snad Maminka?" Řekl výsměsně.
"Hlavně, že ty s sebou pořád taháš toho medvěd-..." Snažila jsem se z jeho sevření vymanit, ale v tu chvíli mě chytl pod krkem a přirazil ke zdi. "Teddyho nech být! Je to můj nejlepší přítel!" Zakřičel a ještě víc mě zatlačil ke zdi. To byla poslední věc, kterou jsem zaznamenala než jsem omdlela.

Vzbudila jsem se s mokrým hadrem na čele, až za okamžik jsem si všimla, že  vedle mě seděl Reiji. Ale když si všiml ,že jsem jíž při vědomí, tak se zvedl a odešel. "On je vážně zvláštní" Pomyslala jsem si a otočila jsem na druhý bok. Strašně jsem se lekla, protože tam seděl zbytek bratrů. Ovšem až na Reijiho a Kanata. "Omlouváme se ti za Kanata. On je od dětství psychicky vázanej na toho medvěda. Nesmíš se na něj zlobi-." Snažil se mi omluvit Laito, ale najednou se ve dveřích objevil Kanato. "Nesmíš odejít si má kořist... " Řekl s úsměvem a olízl si horní ret. "Co jaká kořist? Co to říkáš?" Řekla jsem zděšeně a opět
jsem se cítila bezmocná. Zraky všech nejdříve směřovaly na Kanata, ale nakonec se přesunuly na mě. A nebyly to vůbec příjemné pohledy. Všichni teď vypadla velmi děsivě a měli v očích výrazy vrahů. "Je dobře, že si se to dozvěděla tím lepším způsobem..." Ozvalo se od druhých dveří do místnosti, kde stál Reiji opřený o futra. Subaru se jen zabořil hlouběji do křesla a souhlasně kývl. "Co....co přesně jsem se měla dozvědět lepším způsobem?" Zeptala jsem se a snažila jsem se skrýt počínající paniku. Bratři si věnovali vzájemné pohledy. Subaru se nasledně zvedl z křesla a podíval se mi do očí. "My jsme Upíři".