Rodina Sakamaki a Já

29.

"Matko přestaň! Je to ponižující..." Odstrčil se ode mě Kaname, ale já ho pak objala. "Jsi můj malý dědic. Mimochodem našli jste naši nevěstu?" "Ano našli." Uslyšela jsem za mnou Rukiho, který táhl bezvědomou Tamari. "Už mě s tím utíkáním začíná vážně štvát. Zlatá Yui, která by si to ani ve snu nedovolila."Protočila jsem očima a šla se z ní napít. Následně jsem ucítila jak se její tělo nadzvedlo. Byl to Kaname, který se jí zakousl do ruky. "Od té doby co zemřel Reiji už nemám žádnou účtu k lidskému životu. Už jsem jako zbytek rodiny a proto tak vychovávám i Kanameho." "Urgh...!" Chytla jsem se prudce za břicho. A pro Shua to bylo jasné znamení. Ihned mě vzal do náručí a běžel mě dát na pohovku do 'obývaku'.
Po půl hodině...
"Je to děvče!" Zakřičí Shu a v ten moment do místnosti vpadne celá rodina, která celou dobu čekala za dveřmi. Eště mi ji ani nedal do náručí a už jí má v parádě Krystl. Která jí někam odnášela. "Počkej!" Zakřičela jsem za ní rozhořčeně."Co to děláš? Nesluší se snad, aby si prvně dítě pochovala matka." Když jsem to dořekla, otočila se a maličkou mi neochotně odevzdala. A já mezitím marně přemýšlela, co to vlastně mělo znamenat. "Co kdyby se jmenovala Yuuki?" Vezme jí najednou za ručičku Kaname a pohlédne mi prosebně do očí. "To je krásné jméno."Pohladila jsem ho." Tak tedy Yuuki." Přidal se do hovoru Ruki. "Vítej Yuuki." Udělala jí na čele kříž Natty.
Když už konečně bylo tomu velkém mumraji konec. Automaticky jsem se kousla do zápěstí a přiložila jí ho k ústůn. Ale ona najednou začala hystericky plakat a do toho zvracet. "Co to s ní může být?" Utřel ji rukou pusu a následně jí olízl. "Já bych možná tušil... Oba jsme původně byli lidé. A tak je možné, že se gen s genem sešel a naše dcera, je člověk." Když to dořekl, ztuhlá mi krev v žilách. "Zrovna teď. Když už jsem přes šest let bezcitnku čistokrevnou?! Za co mě kdo trestá?" Zabořila jsem hlavu do dlaní. "Neplač mami, mám nápad... Co kdyby jsme se před Yuuki chovali jako lidé? " Hladil mě po hlavě Kaname a snažil se mě tím uchlácholit. "Máš výborný nápad Kaname. Ale co by jsme udělali se strýčky a tetičkami? Ti by na to nepřistoupili, nebo by z ní dokonce pili." Při této myšlence jsem jí k sobě úzkostlivě tiskla. "Odstěhujme se..." Řekl najednou Ruki. " Naše villa zůstala po odchodu bratrů prázdná. Klidně tam můžeme jít bydlet." Dodal. "Udělám vše proto, aby Yuuki mohla spokojeně žít po našem boku." Zahledela jsem se mu vážně do očí, uložila jsem Yuuki a zavolala Tamari. "Aby si byla konečně na něco užitečná, tak tě teď využiji na sbalenení všech věcí naší rodiny. Ale varuji tě, pokud nechceš být vážně potrestána, tak to udrž v naprosté tajnosti!" Vstala jsem z postele a silně jí chytla za zápěstí. "Jasné?" Usmála jsem se. "Ji...s...tě." Vydala ze sebe s bolestným výrazem a poté co jsem ji pustila, se hned pustila do shromažďování věci.
Za hodinu:
" Hotovo paní... Řekla a dovezla poslední kufr. "Dobře tedy. " Kývla jsem a šla sebe a děti obléct. "A mimochodem auto stojí před domem..." Ozvalo se pípnutí před zaklapnutím dveří.
A tak jsme se vydali začít nový život jako pokračovatelé prastarého, čistého rodu Sakamaki."Sbohem..." Řekla jsem teskně za postupně se vzdalujícímy dveřmi villy Sakamaki. "Teď začínáme žít..."