Rodina Sakamaki a Já

4.

"Teď mě napadlo. Co řeknu doma?" "Doma?" Reiji se na mě otočil, i když už byl skoro v chodbě. "Ty už teď domů nemůžeš. I když si upír jen z poloviny, tak by si mohla být pro lidi hodně nebezpečná." V podstatě jsem si i oddychla, že se mi to stalo v osmnácti. Ve věku, kdy už za sebe ručím sama a tím pádem by mě nemusel nikdo hledat. Ale i tak mě trochu mrzelo, že už se nepodívám domů. Ale ze vzpomínání mě vytrhl Reiji. "Teď, když už máš v sobě část našich upírských genů. Musíš s námi začít chodit do večerní školy. Na to jsou zákony..." Dodal, asi aby přidal na vážnosti. "Upíří chodí do školy?" Podívala jsem se na něj vyjeveně. Jeho pohled jakoby říkal "to myslela vážně?". Radši už jsem mlčela. "Na posteli máš uniformu. Za dvě hodiny sraz ve společenské místnosti." Řekl s úsměvem a odešel.
Když jsem se převlékla do již zmiňované uniformy, trochu jsem se styděla, protože měla velmi krátkou sukni a poměrně velký výstřih. "Úchylní upíří!" V duchu jsem se zavztekala a pak jsem se pomalu chystala dolů do společenské místnosti, kde všichni seděli a čekali na odjezd. Potom co jsem usedla na pohovku, jsem za sebou uslyšela Ayatův zmatený hlas. "Kdo to je?" "To je Half." Odvětil Reiji nervózně. Ayato se zvedl z křesla a výhružně si před něj stoupl. "Kdo ti dal právo, si ji nechat pro sebe?!" Zařval a chytil ho za límec. "Zeptej se Laita proč jsem to musel udělat." Ayato se rozběhl proti Laitovy křičíc. "Laito ty bastarde, jasně jsme ti říkali, že z ní nesmíš pít. A ty né, že ses jen napil. Ty si jí dokonce málem zbavil krve úplně." Dořekl to a dal Laitovy pěstí. Pak pohlédl na mě. "A jen tak mimochodem. V té uniformě si vážně kus." "Děkuji" Začervenala jsem se. Reiji se najednou zvedl, chytil mě za ramena a slavnostně řekl. "Vítej do rodiny, Sakamaki Half." Pak se ke mně naklonil a zašeptal. "Dle mého názoru, teď si dokonalá." V ten moment jsem kompletně zrudla. "Dokonalá? To mi ještě nikdo nikdy neřekl..." Tento příjemný moment, ale přerušil hlas, který se ozval z nadvoří. "Auto je připraveno k odjezdu!" Vzali jsme si věci a šli. Čekala jsem, že tam bude stát nějaký mikrobus, ale to jsem se spletla. Stála tam ta nejnovější, luxusní, černá limuzína. Nastoupili jsme, ale navzdory mým očekáváním celou cestu, která trvala asi půl hodiny, nikdo nepromluvil.
Vystoupili jsme a já na místě zamrzla. "Ptáte se proč?" Byla to moje střední škola, kam jsem chodila než mě Laito unesl. Ale byla plná upírů. "Jak... jak je to možné?! Tohle je lidská škola!" Podívala jsem se na Reijiho. "Ve dne do ní chodí lidé a my upíři v noci. Je to prosté." Odpověděl Shu. "A ví o tom?" Zeptala jsem se. "Samozřejmě ,že neví. Nebo tedy alespoň studenti. Naši existenci musíme držet dle možností v tajnosti." Ozval se Subaru. "Já, ty a Shu chodíme do stejné třídy. Měli bychom vyrazit na hodinu." Řekl Reiji a vydal se k hlavnímu vchodu do školy. Šla jsem hned za ním, ale necítila jsem se moc dobře, protože všichni studenti na chodbách na mě koukali jako na jídlo. To bude nejspíše tou krví, co ve mě ještě zbyla. Když jsem vešla do třídy, všichni se na mě otočili dokonce i vyučující přestal psát do třídní knihy. "Vítej..." "Half Stei- Sakamaki." Představila jsem se. Všichni se zklamaně otočili zpět čelem k tabuli. "Třído, třído, třído. Poslední dobou, začínají být vaše rody aktivní v přeměně obyčejných smrtelníků v upíry. Ale uvědomte si, že je dar býti upírem. A ten nemůže mít kde kdo." "Ale profesore, ona není obyčejný člověk. Ona je moje." Namítl Reiji se zvláštní jiskrou v očích. Profesor se podíval zvláštním pohledem. "City k obyčejnému člověku, bych tedy zrovna od rodiny Sakamaki nečekal. Nevím, co vás to napadlo." Protočil očima a začal psát něco na tabuli. "Dobře, budeme tedy pokračovat hodinou matematiky."

Konec školy
"To byl, ale dlouhý den. Tedy vlastně dlouhá noc... Reiji? Co jsi myslel tím, že jsem tvoje?" Zeptala jsem se zvídavě. "To teď není důležité." Odbil mě a šel dopředu za Subarem. Po nástupu do auta, nastalo opět hrobové ticho, které vydrželo až domů.