Příhody z Bradavic [ZASTAVENO 4EVER]

Příhoda 6. Obsáhlý ježibaby hádankář

Piskor, Llyan a Aurora bloudili. Narozdíl od Amba si LLyan mapu do Collovy chodby neučila z paměti a tím pádem na jedné křižovatce šli místo nalevo doprava, potom zase obráceně napravo, i když měli jít nalevo, místo, aby šli rovně se vrátili a tak dál. Vlastně si ani já sám spisovatel nepamatuji, že mi by někdo z účinkujících v tomto příběhu někdy řekl, jak se tam ty tři bludičky dostali do chodby rytíře Colla - prostě se tam nějak najednou ocitli, a ani oni sami nevěděli jak. Jako u případu s Ambem, jakmile poslední z trojky, Piskor, překročila práh, konec chodby se kouzelně spojil s druhým koncem. Jako Ambo, i teď byli ony v pasti.

„No výborně!" zakabonila se Piskor. „Co teď?"

„Podle všeho tady Coll není," mínila Llyan. „To už by po nás házel speciálně nabroušené karty a -"

„Ten Ambo je ale zablešivec prašivej!" plácla se do čela Aurora a ukázala k obrazu, za kterým byla skrytá chodba ústí ve třináctém poschodí. „Ten troll tu nechal hůlku,"

A skutečně, u obrazu se válela zapomenutá Ambova hůlka.

„A proč děláš z běhnice baziliška?" řekla Piskor. „ Třeba vůbec nemusí být jeho,"

„Téměř slonovinově bílá? Piskor, vždycky se s tím Ambo rád vychloubal, že jeho osikáčka je ze slonoviny - což teda není!" namítla Aurora a sebrala hůlku. Změřila ji na palce. Jistě, že je to ona. Šedavě bílá, dvanáct a půl palce...

Piskor neochotně svolila.

Náhle se ozval příšerný randál a Llyan překvapeně vyhekla. Stála u obrazu, který vyjel až na strop. Po něm tam zůstaly skryté padací dveře. Llyan koukala jako sůva z nudlí, co to zase provedla.

„Bezva!" hvízdla Aurora. „Jdeme!"

Zavelela, sebrala osikovou hůlku a směle se spustila po žebříku kamsi do šera tam dole. Piskor pokrčila rameny, zamumlala něco a spustila se za Aurou. Jen Llyan váhala. Přešlapovala, ale když si uvědomila, že jde o mluvící knihy a kamarádův život, sešla za svými vrstevníky.

Co vám budu povídat. Byla to příšerná chodba. Všelijak se vlnila, byla plná pavučin, sem tam krys („KRYSA! PRYČ! KŠÁ KŠÁ!") a hlavně kostí. To všechny tři holky děsilo. Občas se jim nad hlavou zjevil kanální poklop z něhož druhé strany se ozýval smích a dusot studentů. Teda, alespoň Ambovy zachránkyně se domnívali, že jsou to studenti Bradavic. Kdo ví, třeba by to mohli být duchové...

„Konečně!" houkla Aurora. Před sebou totiž uviděla druhé padací dveře. Opatrně je otevřela a nakoukla. Viděla pouze omezený výhled a ten nijak vábně nevypadal, ale nikde jinde žádný jiný východ nebyl. Tak všechny tři vystoupili na světlo boží.

Patrně se nacházeli tam, kde se nacházet měli. Byla to nejodlehlejší část Bradavic, která vůbec kdy mohla existovat. Byla tam popraskaná stará dřevěná podlaha, stěny, z kterých padala omítka i celé kusy kamene, vyvrácené dveře učeben, které se nepoužívali (popřípadě umýváren) a informační tabule, která hlásala TŘINÁCTÉ POSCHODÍ.

„Moment," zasekla se Piskor. „Odkdy jsou v Bradavicích informační tabule?"

„Nejsou," opáčila Llyan. „ A odkdy jsou v Bradavicích bažiny?"

„Nejsou," odvětila Aurora. „Teda - pokud v to nemá prsty Ambo,"

„AMBO!" zaječela Llyan a zpod hábitu vytáhla svou jedlovou hůlku, kterou namířila na bažinu stojící hned u tabule. Až teď si Llyan uvědomila, že tam čouhá čupřina blonďatohnědých vlasů. „Bullarumbo!"