FREE KILLER - JUST YOU AND ME

Výměna rolí

Ráno jsem se probudila s příšernou bolestí hlavy. Vzala jsem si prášek a pořádně ho zapila vodou. Oblékla jsem se ke koním, sedla do auta a jela do stájí. Sarah jsem nepotkala. Vzala jsem Jahu do sprch a pořádně ho vydrhla. Dnes měla přijet veterinářka. Peníze jsem měla u sebe na zaplacení. Přijela něco málo po poledni a společně jsme vyrazily za hřebcem.
Při prvním pohledu se krapet zděsila. Jahu naočkovala a pomohla mi ostříhat jeho hřívu. Poté přijel i kovář a zbrousil mu kopyta, která měl v hrozném stavu. Za vše jsem zaplatila a vzala Jahu do výběhu, který měl uprostřed kámen, na který jsem si sedla a sledovala hřebce, jak se pase. Hlavou mi prolétali myšlenky, které jsem chtěla zahnat, ale nedařilo se. Z kapsy u kalhot jsem vytáhla telefon a zavolala mu. Dlouze to vyzvánělo. Nic.

Položila jsem mobil vedle sebe a vyčkávala. Ozvalo se pípnutí zprávy. Otevřela jsem ji a nepřestala zírat. Byla tam fotka Sarah a Thomase, seděli svázaný na židli oba od krve. Pod obrázkem byla napsaná zpráva.
"Ani jeden už ti neublíží."
Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Co jsi to udělal?!" odepsala jsem.
"To co si zaslouží"
Sesunula jsem se z kamene a brečela. Přála jsem jim to, ale proč to udělal?! Jaha ke mně přišel a hlavou do mě strkal. Objala jsem ho a brečela. Co teď budu dělat? Jak se jim budu moc podívat do očí.
Jak se tihle vše seběhlo. Vstala jsem a běžela k autu. Nasedla jsem a jela směrem k nim. Po cestě jsem potkala policii, předjížděl mě s majákem a hlasitou sirénou.
"O můj bože! Oni ho určitě chytli." Křikla jsem a šlápla na plyn. Přepadla mě úleva ale i zároveň jsem pocítila strach, úzkost.
Přijela jsem k domu, kde stalo plno policejních aut. Vyšla jsem a v tu chvily mě zahltila panika. Místo aby vyvedli jeho. Vyváděli na nosítkách dvě těla. Oba přikryté.
"Bože takové neštěstí." Řekla jedna dáma.
"Co se tu stalo?" Optala jsem se.
"Ach děvče, ty jsi přece jeho slečna! Takové neštěstí!" Skoro brečela.
Už jsem to nevydržela a proběhla pod páskou, která ohraničovala místo činu.
Běžela jsem k lidem, co nesli těla. Jeden z policistů se mě snažil zastavit, ale neúspěšně. Strhala jsem plachtu a uviděla zkrvavené tělo Thomase. Byl pomlácený a měl prostřelenou hlavu. Bez slov jsem si sedla na zadek. Po tvářích mi tekly slzy. Přiběhl ke mně jeden ze strážníků a odtáhl mě do domu. Všude byla krev. Brečela jsem. Byla jsem už absolutně na dně.
"On je zabil, on je zabil." Opakovala jsem z hysterie stále dokola.
Strážník mě sledoval a kladl mi otázky, na které jsem odpověď neznala. V kapse mi zavibroval mobil.
"Něco řekneš a oni dva nebudou jediný mrtvý. Zabíju každého, na kom ti záleží." Z této zprávy jsem byla doslova v hajzlu.
"Tak se zabij, protože dokud jsi neudělal tohle, tak mi na tobě zaleželo! Jdi k čertu! Vše o tobě řeknu! Nemáš koho mi už vzít!"
Odepsala jsem na zprávu. Poté jsem všechno začala líčit strážníkovi. Vše si zapisoval a nakonec mě odvezl domů. Doma jsem si lehla do křesla a snažila se nebrečet. Ta prázdnota v mém srdci tolik bolela. Přeci jen to byl někdo, s kým jsem byla dlouho. Milovala jsem ho.
Vyčerpaná pláčem jsem usnula.
Když jsem se probudila, byla tma. Hodiny ukazovali tři ráno. Posadila jsem se a mžourala do tmy. Uviděla jsem naproti sobě postavu. Sledoval mě.
"Co jsi jim řekla?" Zeptal se. Měla jsem strach. Mlčela jsem.
"Zeptám se znovu. Tentokrát odpověz, pokud nechceš, aby se ti něco stalo. Co vše jsi jim řekla?!" Zakřičel.
"Všechno jsem řekla!" Zakřičela jsem a rozhodla rukama.
Přišel blíže. Stal u mě tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Dívala jsem se do jeho očí. Byli chladné, plné zlosti, nenávisti. Bála jsem se. Chtěla jsem utéct. Chytl mě za ruku a hned na to pod krkem. Jeho pevný stisk mi drtil krk.
"Měl jsem tě rád!" Zakřičel mi přímo do obličeje.
"Neměl jsi je zabít" začala jsem rukou hmatat po jedné ze sošek na stole.
"Neměl jsem dělat hodně věcí!"
„Neměl jsi mi nikdy lézt do života!" Zasýpala jsem a uděřila ho nějakou věcí co jsem dostala pod ruku. Odtrhl se, skácel se na zem.

„Tak a teď si obrátíme role, kamaráde." Řekla jsem. Svázala mu ruce a přivázala ho k železné tyči u schodu do druhého patra. Dalo mi to pěkně zabrat. Přeci jen to byl docela kus chlapa. Svázala jsem ho docela dost pevně. Z kuchyně jsem si přinesla židli, na kterou jsem si sedla a čekala, až se probudí.

Netrvalo to dlouho a už zjistil, že je svázaný.

„Okamžitě mě pusť!" Zavrčel na mě. Usmála jsem se. Přehodila nohu přes nohu a sledovala ho, jak se snaží dostat z pout.

„Veronico! Dělej!" křičel na mě a zuřivě sebou cukal, aby uvolnil lano. Zase jsem se jen pousmála.

„Když na mě budeš křičet, těžko tě pustím. Ještě bys, mě zabil." Řekla jsem s dostatečným klidným hlasem. Sledoval mě, poté sklopil zrak a zhluboka se nadechl a vydechl.

„Ver, prosím můžeš mě pustit?" Zeptal se jemným hlasem.

„Kdybych nebyla v téhle situaci, klidně ano. Jelikož jsem, máš smůlu. Teď chci vědět, jak se jmenuješ?" natočila jsem hlavu a vyčkávala na odpověď.

„Proč si myslíš, že ti řeknu jméno? Už jsi policii o mě řekla, určitě jsi jim dala i popis, jak vypadám. Nebudou mít problém mě chytit." Řekl a trochu se pousmál.

„Když myslíš. To jméno?" přehodila jsem opět nohu přes nohu.

„Leo" Řekl.

„Leo? Vážně? To je zkratka Leonarda?" zvedla jsem pobaveně jedno obočí.

„V kapse mam peněženku s občankou,, můžeš se přesvědčit."

„Jít takhle blízko k tobě? Ne děkuji" Odvětila jsem.

„V autě ti to nevadilo, chtěla jsi víc." Zasmál se. Přišla jsem k němu, dřepla si. On zvedl hlavu a díval se mi do očí.

„Víš, v tu chvíli jsi mě přitahoval, teď? Ted jsi mi odporný." Odvětila jsem a poslala mu vzdušný polibek. Usmál se.

„Co mám udělat, abys mě pustila?" Zeptal se.

„stačí mi, jen abys mě přesvědčil, abych tě pustila. Což bude docela dlouhá doba, jelikož ti nevěřím ani slovo. Zabil jsi mi přítele, zabil jsi Sarah a to jen kvůli tomu, že spolu spali?"

„Ne, protože ti ublížili. Nedopustím, aby ti někdo ublížil. Nikdy."

„Proto mi naháníš strach, vyhrožuješ mi, že mi zabiješ někoho blízkého? Proto jsi mě škrtil? Nechtěj mě rozesmát." Odvětila jsem a zavrtěla hlavou.

Pohodlně jsem se usadila a sledovala jeho pobavený výraz, užíval si to. Bavil se. Já se tu snažím jak debil a on se tomu ještě směje? Tak to teda ne.

„Víš ty co? Je docela hodně hodin, jdu spát. Hezky tu zůstaň a nikam nechoď. Vlastně počkat. Ty nikam nemůžeš." Zasmála jsem se a zvedla se. V kuchyni jsem si vzala sklenici s vodou a šla po schodech do pokoje. Odložila jsem si tam sklenici, svlékla se a v ručníku šla do sprchy. Zavřela jsem za sebou sprchové dveře.

Pustila jsem si horkou vodu a vlezla pod ní. Bylo to příjemné. Na houbičku jsem si nalila sprchový gel a pomalu se mydlila. Nechala jsem na sebe téct litry a litry teplé vody. Ani jsem si nevšimla, že opět brečím. Všechny slzy se smíchali s vodou. Opět jsem propukla v pláč. Seděla jsem ve sprše schoulená do klubíčka. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Všimla jsem si, že dveře od sprchového koutu jsou otevřené a v nich někdo stojí. Přes slzy jsem neviděla. Zavřel vodu, hodil přes mě ručník, zabalil mě do něj a odnesl mokrou do postele.

„Proč jsi to udělal?" vzlykala jsem schoulená v jeho náručí. Vždyť to není špatný kluk, proč to takhle zkazil. Objal mě a konejšivě mě hladil po zádech. Proč je najednou tak hodný?

Ahojte, tak v první řadě si myslím že jsem tenhle příběh celý dodělala. :D Tím myslím že jsem ho fakt, ale opravdu fakt podělala :D (pardon za to slovo)

Dále bych měla pár otázek:

Chtěli by jste pohled i Lea?  nebo vám stačí jen pohled Vanesy?

Další, za celou dobu jsem se nezmínila jak Vanesa vypadá, chcete jí popsat?