Nemocná

Takhle jsem to chtěla

Byl to krásný vztah do té doby než se můj nový přítel začal měnit. Než ho moje slabost začala měnit. Moje nemoc.
Jako kamarád nejspíš nebyl schopný si představit, jaké to je chodit s holkou jako jsem byla já.

Naprosto každý den musel poslouchat to, jak o sobě říkám že jsem tlustá, ošklivá, že bych nejraději nejedla už nikdy v životě. Líto mi ho ale nebylo. Neuvědomovala jsem si, že by mělo. Byl kvůli mě často smutný a snažil se napravit mě, abych byla taková, jako když jsme se poznali. Na což jsem mu říkala..

"Zamiloval jsi se do mě, až když jsem byla takle hubená.."
"Já jsem holka, nemůžu být tlustější než ty.."

Zní to strašně hloupě, ale přesně takhle jsem to v tu dobu cítila.

Už jsem sebe měla dost. Od začátku toho všeho uplynulo 8 měsíců. Břicho mi propadalo a pánevní kosti trčely ven. Nejspíš už jsem byla opravdu hubená, protože si do teď pamatuju, že mi to lidi často říkali. Říkali...

"Ty jsi taková hubeňounká.."

Někteří se nad tím doslova rozplývali, jiné to dokázalo vyděsit. Mě nejspíš těšilo obojí. Líbilo se mi, že se líbím i to, že o mě mají lidi strach. Zařekla jsem se, že budu hubnout do té doby než se začnu líbit sama sobě.

To samozřejmě nebylo vůbec jednoduché. Máma volala tátovi, že vůbec nejím a že jenom hubnu a táta začal být o to víc přísnější. Zakazoval, nadával a křičel.
Připomínala jsem mu, jak mi tenkrát říkal, že jsem líná a že se sebou nic nedělám a nejednou mu vadí, že hubnu. Oponoval mi slovy..

"To jsem v žádném případě nikdy neřekl!"
"Hubnout můžeš, ale všechno má své meze!"

Nemohla jsem s ním být zavřená v jednom bytě, a tak jsem mu vždy snažila vše co nejrychleji odkývat a šla ven se svým přítelem.

Mamka se trápila čím dál tím víc. Bála se a přemlouvala mě. Pokaždé když jsem viděla, jak moc je smutná snažila jsem se alespoň něco sníst, ale ze soucitu to prostě nešlo.
Bolelo to. Každý pohled na mou utrápenou maminku moc bolel..ale pohled na sebe v zrcadle byl pro mě v tu dobu mnohem horší a směrodatnější..

Dokázala jsem nejíst klidně 2 dny, pokud na to někdo z rodičů nepřišel.
Byla jsem slabá. I přes to, že jsem zvládla už 300 lehsedů a 200 dřepů v kuse (kliků sotva 20 heh..). Byla jsem hrozně slabá a hlavně po duševní stránce se ze mě stávala troska. Moje postava = můj střed vesmíru.
Neměla jsem vůbec žádný prsa ani žádné jiné dámské křivky. Nevadilo mi to. Říkala jsem si, že pro všechno, čeho se snažím dosílit musím něco obětovat.

Mezi bolesti hlavy, lámání nehtů, padání vlasů a spousty dalších úzkostných věcí včetně toho, jak jsem vlastně vypadala a jak jsem se cítila čím dál víc slabší, se zařadila i ztráta menstruace. Jednoduše jsem to už několik měsíců nedostala. Tohle bylo první varovný POZOR. Náznak abych s tím přestala. Už to nebylo jen hubnutí a ostatní vnější změny. Bylo to varování, že uvnitř mě to přestává fungovat, tak jak by mělo a pokud s tím budu pokračovat, může to dopadnout velmi špatně.

Já nad tím jednoduše pokrčila rameny...