Nemocná

zachránce nebo omyl

Byl to vztah, jako z růžové knihovny. Na první pohled jsme byli ten klasický přeslazený pár, který se všude ocumlává, drží za ruce a každému vnucuje, jak je nám dobře.
Jako správný přítel mě chtěl zvát na večeře nebo mi alespoň vařit, abych nehladověla. Chvíli pro něj asi bylo těžké pochopit, jak na tom vlastně jsem, ale netrvalo to dlouho a všiml si kolik jsem schopná sníst.

Musím se přiznat, že pokud jsem jedla, tak moje porce nebyla větší než ta dětská a to i po všech mých neúspěšných pokusech začít jíst. Pokud objednal pizzu snědla jsem maximálně jeden trojúhelníček. A hlavně jsem odmítala jíst na veřejnosti. Bylo to pro mě neskutečně ponižující, cítila jsem se špatně. Nedokázala jsem slízat ani lízátko, ani zmrzlinu pokud tam byli lidi. Bylo pro mě těžké jíst i před rodinou, natož před přítelem.

Nedokážu dodnes pochopit, jak se mnou mohl mít tolik trpělivosti. Stále se mě snažil nakrmit. Někdy se mu to podařilo, většinou spíš ne.

Později z toho všeho začal být hodně smutný. Chtěl mě pozvat na oběd, večeři, na cokoliv. A i přesto, že se mu povedlo mě dotáhnout do restaurace, jedl sám. Což bylo trapný pro nás oba. Ale nevstával se.
Nikdy mi nic nevyčítal ani mě nesoudil.
Když vypustím anorexii, měli jsme od začátku krásný vztah, plný pochopení a úcty. Nikdo nikoho neponižoval, nebylo žádný musíš.
Trávili jsme spolu každý den, byli jsme spolu od chvíle, kdy skončil v práci až do doby než jsem musela jít domů.
A pak, najednou naprosto z ničeho nic, jedla jsem.

Byli jsme spolu každou možnou chvíli. Když vařil i jedl. Nakonec jsem zvyšovala porce jídel. Místo jednoho trojúhelníku pizzy jsem měla i tři.

Uvědomila jsem si, že přibírám. Vzdávala jsem se anorexie, všech pocitů ze sebe, které mi dělali dobře. Jako bych opouštěla zlého přítele, kterého jsem milovala.
Najednou mi bylo jedno jestli budu mit znovu 65 kilo, hlavně jsem chtěla zůstat se svým přítelem.

Kila šla nahoru opravdu rychle. A rychlé přibírání doprovazely i silné deprese. Neustále jsem vykřikovala, že si vezmu život, že mě nebaví žít, že nechci být tlustá. Takové věci jsem si vždycky myslela v hlavě, ale neříkala jsem je nahlas a už vůbec ne před někým. Můj přítel byl sad první a jediný člověk, který mě viděl, jako naprostou trosku bez sebevědomí a chuti do života.

Čím déle jsme spolu byli, tím více jsem si věřila. Ani nevím jak to dělal. Vždycky mi dokázal dodat odvahu, každou možnou chvíli mi dokazoval, jak moc mě miluje. Udělal ze mě za pár měsíců lepšího člověka, kterému nestojí hubnutí za ztrátu života. Ukázal mi, že život se má žít.

Jakmile jsem se pořezala, vyprávěl mi o lidech, kteří kvůli tomu skončili v psychiatrické léčebně a o tom jak léčení probíhá. Když jsem nechtěla jíst říkal mi, že se mu líbím, jen když jím.

Dokázala jsem normálně jíst několik týdnů. Potom přišla deprese, která vše vrátila na začátek. Čím déle jsem vydržela jíst, tím horší deprese jsem potom měla.
I přes to, že jsem vypadala zdravá, anorexie ve mě tiše dřímala a pokud se probudila ublížila mi, ale mnohem víc mému příteli. On byl taky jediný, kdo věděl, že tam stále je.