Nemocná

JIP

Po příjezdu do nemocnice mě začali vyšetřovat. Neustále dokola opakovali..

"Ty jsi tak hubeňounká..!"

To mi v tu chvíli dost vadilo. Hrozně jsem se bála, že mě zváží. No a jakby ne, že? Hned po zvážení všichni svraštěli čela a všem bylo naprosto jasný, jak se věci mají. Ale nikdo nic neřekl.

Uzavřeli to tím, že jsem omdlela, kvůli dehydrataci. To řekli vedoucí sanitářům. "Oni mě totiž každou chvíli pozorovali a naprosto přesně věděli, kolik jsem toho vypila." - bullshit

Dali mi nějaký hadry a nechali mě se osprchovat. Vodou. Jen vodou..
Dovedli mě na JIPku a řekli, že u nich budu muset zůstat 24 hodin.

Se mnou na JIPce byly ještě dvě holky. Zrovna tam obě měli návstěvu. Otočila jsem se na bok a v duchu se přemlouvala, ať nebrečím.
Byla jsem asi 200 kilometrů od domova, což znamenalo, že za mnou mamka asi na návštěvu nepříjde.

Třešnička na dortu byla, že jsem si na chatce v táboře nechala mobil. Opravdu jsem nepředpokládala, že s sebou fláknu někde uprostřed lesa, za nejvyšším mostem, který jsem kdy přešla.

Přes tichý pláč jsem usla.
Asi po půl hodině mě sestřička vzbudila, ať se jdu najíst. Seděla jsem před talířem s jakýmsi blivajzem a řekla jsem si, že to raději sním všechno, než bych na sebe opět upozorňovala.

Začala jsem si uvědomovat, že to co dělám už sranda není. Bála jsem se, že doktoři budou chtít moje nejezení řešit. Měla jsem opravdu strach. Poprvé v životě jsem ležela v nemocnici. Nechtěla jsem už v nejezení pokračovat. Byla jsem schopná sníst cokoliv, jen aby si mě tam nenechali dýl.

Rozhodla jsem se tedy, že s tím přestanu, že budu normální člověk, co normálně a zdravě jí. Už jsem v tom nechtěla pokračovat. Nechtěla jsem, aby se ta zkušenost opakovala.

No bylo by fajn, kdyby to tak fungovalo.. Heh..