Program Sentinel

Shadow - Rozhovor s cizincem

Dlouhými, rychlými kroky jsem běžela ven z obrovské budovy. Nevšímala jsem si těl padlých nepřátel; všichni byli v bezvědomí, díky mě. Díky mému milosrdenství. Koneckonců, i když jsem stín, vždy jsem byla především milosrdný stín, a tak to i zůstane.

„Pojďte!" zavolala jsem na obě Sentinelky. Elis se ohlédla, pravděpodobně přemýšlela nad upravenou verzí reality, kterou jsem jí před chvílí poslala do mysli. Díky bohu, teď budou obě v bezpečí před hněvem Strykera. Nemůžu dovolit, aby trpěly za má rozhodnutí. Nikdo z hrdinů nezemře, ne, dokud já budu součástí Programu Sentinel. Mohou mi mazat myšlenky, kolikrát chtějí, ale nikdy nevymažou vzkaz, který jsem si vyryla do kůže.

Hrdinové musí žít.

Zaplavil mě pocit hrdosti, a především, úlevy. Jeden ze dvou obrovských, mocných týmů hrdinů přežije. Pokud jde o druhý... možná. Budu muset doufat. Ale nedokázala jsem zabránit tomu, aby se na mé tváři rozlil spokojený úsměv.

„Letadlo je tam." Ukázala Katharina. Letmo jsem se dotkla její ruky, abych ji uklidnila. Viděla jsem, jak se třese.

„Dokážeme porazit X-meny?" zamumlala směrem ke mně. Opatrná, jako vždy, ale váhavý tón jejího hlasu mi prozradil pravdu mnohem lépe, než čtení myšlenek. Koneckonců, jsem její matka a to se nezmění.

„Taky se ti o nich zdá?" Po těle mi přejela husí kůže, jako vždy, když jsem si vzpomněla na sny, co mě pronásledovaly posledních pár týdnů. Nebo to byly měsíce? Modrá temnota, ve které se občas zablesklo zlato, a hlavně pořád tichý hlas, opakující mé jméno.

„Shadow. Shadow. Shadow."

Dlouhé drápy, zabodávající se do mého žaludku, trhající vnitřnosti.

„Shadow. Shadow. Shadow."

Dotek chladného větru na mé tváři.

„Shadow. Shadow. Shadow."

Ledová cela. Ledová cela a v ní půlnoční modř, se slzami, připomínajícími hvězdy, a očima, zářící barvou slunce.

„Shadow. Shadow. Shadow."

Vlhký pach hlíny v podzemí.

„Shadow. Cítím tě. Vrať se k nám. Shadow." Tichý hlas. Muž? Zaplavila mě vlna vjemů, pocitů, vzpomínek. Žádnou z nich jsem nebyla sto uchovat, ale muž nemizel z mé hlavy. Posílal mi spousty vzpomínek, dál a dál, až jsem myslela, že mi pukne hlava.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se v mysli. Zadunělo mi v hlavě. „Co po mně chceš? Zabít mě?"

„Ale ne, Shadow. Jsi jedna z nás. Cítím tě."

„Kdo jsi?"

„Brzy se uvidíme, Shadow. Nezapomínej, kdo jsi, kdo je tvá dcera. Nezapomeň... znáš svoji mysl lépe, než kdokoliv jiný. Ponoř se hlouběji, než kdy dřív, a najdi v ní pravdu."

„Ale já nemohu."

„Musíš. Jsi Shadow. A patříš k nám."

„Kam?"

„Brzy se uvidíme. Pamatuj."

S hlasitým zalapáním po dechu jsem otevřela stříbrné oči, a rozhlédla se. Cítila jsem se lehce dezorientovaně. Kde to jsem? Kde?

Neúprosně jsem od sebe vyžadovala odpověď na tu otázku. Svět kolem se začal uklidňovat; letěly jsme v našem malém letadle. Má hlava byla podepřená pouzdrem na pistoli, a vedle mě seděla Tear. V jejích modrých očích svítila panika, když mi přejela dlaní po čele.