Program Sentinel

Počítač

„To je v prdeli," zhodnotila situaci Nightshadow. Tear mohla jen mlčky přikývnout. Přišly o Shadow. Nejmocnější Sentinelka je teď v rukou X-menů a ony neudělaly nic, aby ji zachránily. Obě se děsily skutečnosti, že zanedlouho dorazí letadlo se Strykerem uvnitř.

„Zase nám vymaže paměť?" zamumlala mladší dívka. Okřídlená zaťala zuby a v jejích modrých očích se blýskl strach. Vymazávání mohlo, ale nemuselo bolet. Jenže Stryker vždy upřednostňoval tu bolestivější možnost. Její srdce se stále ještě chvělo po setkání s Avengers. Smrt jednoho z jejich vůdců jí měl udělat radost. Místo toho se cítila příšerně. Jako kdyby někdo vyrval její srdce a rozdrtil ho na maličké kousíčky. Chybělo jen málo, aby se dala do pláče.

Katharina si vyložila Elisino mlčení po svém a zaťala ostré nehty do měkkého masa dlaní. Jinak vypadala zcela klidná. Její zlaté oči pročesávaly okolní pole tak intenzivně, až kolem ní vířila temnota. Mohutná křídla měla složená na zádech, koneček dlouhého ocasu sebou lehce cukal. Něžný vítr jí cuchal dlouhé vlasy. Tear jen přivřela oči a prohrábla si peříčka na křídlech.

„Je to moje máma," řekla nakonec Katharina a posadila se na zem. „Je to moje máma. Udělala správnou věc, když poslala všechny děti ze školy pryč, ale oni ji jistě zabijí, za to, že jsme na ně zaútočily. Měly jsme bojovat."

„Jean Greyová tě srazila k zemi. Nemohla jsi bojovat," namítla starší ze Sentinelek. Když se protáhla, její triko se na vteřinku zvedlo a odhalilo bílé jizvy, táhnoucí se po jejích zádech. Potřásla hlavou. Před očima měla mžitky, a cosi jí napovídalo, že jejich věznitelé nejsou daleko. Cítila se čím dál otupělejší, s každou vteřinou jako by jí srdce zpomalovalo a krev houstla. Něco se děje, pomyslela si nervózně. Něco zlého. Nebude se nám to líbit.

„Jean Greyová? Pochybuju. Ne, nikdo z X-menů mi neublížil. Bylo to odtud," zasmála se hořce Katharina a poklepala si prstem na spánek, přesně tam, kde měla ukrytý čip, zabudovaný v mozku. Tear překvapeně pootevřela ústa. Malá Sentinelka před ní se znova zasmála a objala si rukama kolena.

„Moje máma zemře a nám vymažou vzpomínky. Možná nás potom taky zabijí. Vyčistily jsme aspoň Avengers."

„Nightshadow..."

„Neříkej mi tak!" Její táhlý výkřik se rozlehl po okolí. Tear se naježila, výbušná jako obvykle, a přimhouřila oči.

„Kvůli tobě nás najdou a nebude to jen Shadow, kdo zemře," zasyčela. Děsivý výraz na její tváři donutil zlatookou ke změnění polohy. Královna temnoty se pomalu postavila, rukama mávala kolem sebe.

„Proč jsi tady? Proč jsi mě zachránila?"

„Potřebuju tě!"

„Ano. Potřebovalas i mou matku, ale nenávidělas ji, tak ses jí zbavila. Kde jsi byla, když potřebovala pomoc? A co uděláš se mnou, až se ti taky znelíbím?"

„Jste obě tisíckrát mocnější než já, nic proti vám nezmůžu."

„Tak v tomhle to je." Nightshadow sevřela ruce zpět do pěstí a v očích se jí zaleskly slzy, vzteku i smutku zároveň. „Závidíš nám naši moc? Myslíš si, že je lehké s ní žít? Žít s neomezenou mocí?"

„Nepřemýšlíš racionálně!" odsekla Tear. Bála se. Skutečně se bála. Do té doby myslela, že takovou emoci v ní může vyvolat jen Stryker a jeho stroje, ale tichá, nesmiřitelná moc Nightshadow ji děsila mnohem víc než cokoliv jiného. Byla jako krysa zahnaná do kouta vlastními emocemi: srdcem, rozbitým na tisíc kousků, myslí, paralyzovanou strachem a žaludkem, kterému se chtělo především vyhodit snídani. Nenáviděla Shadow, že se nechala chytit, nenáviděla Nightshadow, že jí to dávala za vinu. Nenáviděla celý svět.