Skrytá (Selekce FF)✓

11. kapitola-Lži

Nepohnula jsem se. Nechtěla jsem s ním mluvit. Zůstala jsem ve stínu zdi a snažila se splynout s okolím. "Berny!" zavolal znovu. Slyšela jsem jeho kroky. Blížil se ke mně. Dala jsem si obličej do dlaní. Doufala jsem, že kolem mě projde a ani si mě nevšimne.

Ucítila jsem jeho náruč.
"Nech mě," zašeptala jsem naštvaně. Nepouštěl mě. Zvedla jsem se.
"Nech mě. Celé je to špatně. Něco se stalo, něco hrozného. Žijeme ve lži a Gwendolyn ji odhalila a chtěla ji odhalit celému světu..." Umlčel mě rty. Odtrhla jsem se. A podívala se do světla lampy. Stála tam postava.
"Ty nechutný parchante!" zakřičela jsem na Russella a běžela za vzdalující se postavou. Umřu. Popraví mě. Přistihli nás. Oči se mi zalily slzami. Zhroutila jsem se na zem.

Jsem mrtvá. Jistojistě jsem umřela.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem na lůžku na ošetřovně. Byla jsem unavená. Pokusila jsem se posadit. "Lehněte si!" okřikla mě sestra. Poslechla jsem ji. Bolela mě hlava. To už jsem si vzpomněla, proč tu jsem zaúpěla jsem.

"Jak ti je?" Princ se nakláněl nad mou postelí.
"Strašně...Kdy mě popravíte? Gwendolyn..."
"Berny, co to blábolíš, prosím tě?" "Nikdo nic neřekl?"
"Co by měl kdo říct?" ptal se.
"Ehm...nic..."
Princ se na mne díval. "Ohledně lady Gwendolyn...je mi to líto. Otec by mě nějak donutil ji vyloučit, ale nechtěl jsem. Něco věděla a já to chtěl zjistit...myslím, že otec ji nějak zmanipuloval."
Nevěděla jsem, jestli tím ji myslel Gwendolyn nebo Karmen. Možná mi to bylo jedno.
"Gwen mi něco řekla." Podívala jsem mu do očí. "Rodokmen, knihovna. Musíš zjistit kdo to je."
"Kdo to je? Jak to myslí?"
"Myslím, že kolem nás jsou všude lži." Princ se na mne podíval a přikývl. "Brzy se uzdrav," popřál mi Georg.
"Proč ses nezeptal, co se mi stalo?"
"Bylas v bezvědomí dva dny. Někdo tě praštil do hlavy," řekl a odešel, než jsem se stačila zeptat, jak to ví.

"Vypijte to, slečno Bernadette."
"Ne, nic mi není."
"Utrpěla jste otřes mozku, tak mi nepovídejte, že vám nic není. A na hlavě máte bouli. Někdo na vás zaútočil."
"Kdo by mě chtěl zabít?"
"Někdo, koho ohrožujete."
"Narážíte na ostatní účastnice Selekce?"
Sestra neodpověděla. Vzala jsem od ní skleničku a vypila tu nechutnou hořkou tekutinu.

Nemohla jsem usnout. Pořád jsem se převalovala. Posadila jsem se a spustila nohy z postele. Na ošetřovně kromě mě nikdo neležel. Přikradla jsem se po tmě ke dveřím. Chodba byla prázdná. Mohlo být klidně něco kolem půlnoci. Studená podlaha mě studila na bosých chodidlech. Nepamatovala jsem si, kde přesně ošetřovna je. Ani jsem nevěděla, co to vlastně dělám. Měla bych ležet.

Uslyšela jsem blížící se kroky. Zapadla jsem do nejbližších dveří. Rozhlédla jsem se po místnosti. Musela jsem být v nějaké knihovně. Vzpomněla jsem si na slova Gwendolyn; Rodokmen, knihovna. Něco se tu skrývá. Neměla jsem odvahu rozsvítit, tak jsem si prohlížela místnost jen za svitu měsíce. Knihovna byla ohromná. Neměla jsem šanci ji prozkoumat celou. Trvalo by to měsíce ne-li roky. Gwendolyn to dokázala za pár měsíců, připomněla jsem si. Možná, že už začala doma, možná, že se do Selekce přihlásila jen kvůli tomu. Až teď jsem si uvědomila, že o své přítelkyni toho moc nevím; nevím, kdo byli její rodiče, nevím, v kterém kraji bydlela. A nejspíš to nikdy nezjistím. Nemám ji jak kontaktovat. Sedla jsem si do křesla a zvedla nohy ze studené země. Měla jsem si všimnout, že něco skrývá, a když už jsem to věděla, neignorovat to a zeptat se. Měla jsem hodinu na to zeptat se, hodinu. A já ji promarnila a ještě ztratila jedinou přítelkyni v mém životě. A další záhadou je neznámý útočník. Proč se mě pokoušel zabít, pokoušel se mě vůbec zabít, nebo se mě chtěl na pár dní zbavit?

Dívala jsem se na stůl, na kterém se válely knihy. Pokud tu Gwendolyn něco našla, mohlo by to pořád někde tady ležet. Seskočila jsem z křesla a prohrabávala hromady knih. Žádný název neodpovídal, že by se jednalo o historickou knihu. To jsem ale byla teprve na začátku. Každou knihou jsem listovala, přestože se mi klížily oči. Seděla jsem v křesle mezi kupami knížek.

S trhnutím jsem se probudila v klíně mi ležela knížka, všude kolem mě se válely knihy, jak v uspořádaných hromádkách, tak jen tak poházených po podlaze. Netušila jsem, kolik by mohlo být hodin. Nic jsem nenašla. Gwen za sebou nejspíš nenechala žádné stopy. Nebo tu už někdo byl a knihu sebral. To mě děsilo nejvíc.

Hlava mě bolela. Ten hořký hnusný nápoj mi včera asi pomohl. Vstala jsem. Točila se mi hlava. Snažila jsem se doklopýtat ke dveřím. Otevřela jsem dveře a chystala se k ošetřovně.

"Slečno?" Otočila jsem se. Za mnou stál strážník.
"Byla jsem..."
"Musíte zpět na ošetřovnu, vyhlásili po vás pátrání."
"Po mně?"
"Ano, jděte, rychle."

V doprovodu strážníka jsem dorazila do ošetřovny, kde mě sestra uložila na lůžko.
"Musíte, být v klidu, kde jste byla?" ptala se. Neodpověděla jsem. Oni přede mnou mají tajemství, tak já si mohu nechat alespoň toto malé. "A i kdybyste v klidu být nemusela, víte v jakém jste riziku? Někdo se vás pokusil napadnout. Vypijte to." poručila mi a podala tu samou tekutinu jako včera.

"Co to vůbec je?"
"Uleví se vám."
"To nebyla odpověď," opáčila jsem. "Je mi dobře."
Tomu nápoji jsem nevěřila, něco mi říkalo, že tu něco nehraje.
"Vypiju to, až mi bude zle," ujistila jsem ji.
Ona mě nechtěla nutit a nechala mě být. "Ošetřovnu hlídá stráž pro případ, že by se pro tebe útočník vrátil nebo by tě zase napadlo utéct."

Seděla jsem na posteli a chystala se vypít tu tekutinu, protože bolest hlavy byla tak nesnesitelná. Už už jsem se napila, ale někdo mi vytrhl skleničku a hodil ji na zem.
"Zbláznila ses? Chceš se zabít? Jestli se bojíš toho idiota, který ti chce ublížit, tak tomu nepomáhej. Kdo ví, kdo ti to podstrčil."
Zírala jsem na prince jako smyslů zbavená. Byl strašně rozzuřený.
"Já...co to bylo?"
"Jak tě vůbec napadlo to pít?"
"Dala mi to sestra." vysvětlila jsem.