Skrytá (Selekce FF)✓

44. kapitola-Oběť

Její oči se stočily mým směrem.
Byla to Gwendolyn! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, ona se přidala k povstalcům! Nebýt to v této situaci, rozběhla bych se a objala ji.
"Ale, ale, co se nám to tu schází za verbež?" zasmál se král.
Rychle jsem se podívala na Gwen. Měla skleněné oči a stála tam ve dveřích. Za ní byl slyšet boj. Konečně se pohnula a vykročila kupředu.
"Copak jsem tě nezamkl dost hluboko, Clair?" zasmál se král.
Clair? Tak počkat, počkat, s kým to král zrovna teď mluví?
"Někdo mi pomohl, Charlesi. Měl by sis více hlídat lidí ze svých řad, ačkoli..." odmlčela se na chvíli, a pak se plácla do čela, jakoby si na něco vzpomněla. "To už vlastně nemusíš, protože za chvíli budeš smrdět v hrobě!" zasyčela.
Do místnosti proudili další a další Povstalci ale s nimi i královská armáda.

Král někomu pokynul a ze dveří podsvětí se vynořil Georg. Měl spoutané ruce a vedl ho voják v královské zbroji. Charles i Kassandra se na něj dívali jako na kus plesnivého chleba, vůbec je nezajímal.
"Víš, kdo už umřel, Bernadette?" obrátil se na mě.
Gwendolyn velmi hlasitě zasyčela.
Král si jí nevšímal. V místnosti se znovu začalo bojovat. Povstalci se vytrhli královským přívržencům a mstili své mrtvé druhy, nebo...to nebylo Povstalci?

Za Gwendolyn se valili vojáci, jejichž zbroj nevypadala ani jako královská, ani jako povstalecká. Zamžourala jsem. Za Gwendolyn...byl to Curtiss? A vedle něj Frederick?
"Jsi v pasti Charlesi, vzdej se," zvolal mužský hlas. Nepatřil ani Curtissovi, ani Frederickovi. Vedle Gwendolyn stál muž s delšími blonďatými vlasy a jasnýma modrýma očima.

Král se hlasitě zasmál. "Konečně se potkáváme osobně." prohlásil. "S tvým otcem jsme spolu nevycházeli moc dobře."
"Měl k tomu jisté důvody," utrousil ten muž. "Shodou okolností stejné důvody jako já. Nejsi král, Charlesi, ikdyž si na něj hraješ, nikdy jím nebudeš."
"Když zabiju tu vaší královskou dědičku, nikdo mi v tom nezabrání, tak nikdo nebude moct nic namítat. Proč myslíš, že jsem ji nezabil jako dítě...aby mě ohrožovala? Abyste měli šanci ji dosadit na trůn?" Opět se hrozivě zasmál. "Ne," odpověděl si sám. "Celý život jsem jí pozoroval, celý život jsem si s ní hrál. Neumíš si představit, jak musela trpět, abych jí zlomil. Posledních pár dní to bylo trochu intenzivnější. Nikdo jí nikdy neprozradil, kdo je." Ani jsem si nevšimla, že mě někdo táhne pryč, chtěla jsem křičet, ale zacpal mi ústa. Dovedl mě až ke králi.

"Poklekni přede mnou," přikázal mi král.
"Ne...!" slyšela jsem za sebou výkřik Gwendolyn. Přes řinčení čepelí jsem ničemu dalšímu nerozuměla.
Povstalci křičeli různé výkřiky o princezně a já se neustále rozhlížela, ale nikoho jsem neviděla.
"Buď poslušná a poklekni." Luskl prsty a vedle něj se objevil Russell. Spoutaný.
"Nikdy," sykla jsem.
"Nebo zemře," zahrozil král a ukázal na Russella. "Nedělej to...!" zakřičel Russell než mu někdo zacpal pusu. Zmateně jsem na něj koukala. Nemohla jsem ho nechat zabít.
"Hned!" zakřičel král. Russell vrtěl hlavou. Nemohla jsem ho přece nechat zabít, celé je to jen o hrdosti, nikdo nejsem, když pokleknu Russell bude žít a nic zásadního se nestane. Kolena mi klesala k zemi a jakmile jsem klečela, ozval se výstřel a Russell padnul k zemi mrtvý. Zamrkala jsem, než mi došlo, co se stalo. Král se spokojeně usmíval, Georg se bezmocně díval na mne na mrtvé tělo, cizí ruce mě táhly pryč.

"Běž!" Byla to Gwendolyn. "Utíkej!" Do očí mi vnikly slzy. Možná mi Russell ublížil, ale nakonec to byl on, kdo mě zachránil, nakonec to byl on, kdo byl náš spojenec v paláci. Nohy se mi samy rozpohybovaly a následovaly Gwen pryč z místnosti. Běžely jsme chodbami plnými proti sobě zápasících stran. Cítila jsem, že nedokážu pronásledovatelům utéct. Jako bych to přivolala, jeden z nich mě chytil za rameno. Vykřikla jsem. Gwendolyn se otočila. Vytáhla šíp a vystřelila. Ruka povolila a já sebrala všechny síly a Gwen, která na mě čekala, dohnala. Ohlédla jsem se. Přes všechny mrtvé a stále bojujících Povstalců a královských vojáků nebylo vidět nikoho, kdo by si nás nějak zvlášť všímal. Gwendolyn mě zatáhla za ruku do nejbližších dveří.

Nacházely jsme se v knihovně. Ani jsem nevěděla, jak jsme se sem dostaly. Gwendolyn nejprve rychle zatarasila vchod nábytkem a potom mě táhla dál a dál mezi regály.

A konečně se to stalo, stály jsme proti sobě. Po tolika měsících mi to přišlo naprosto neuvěřitelné. Ona na mne koukala podobným pohledem. Nevydržela jsem to a objala ji. Oplatila mi to.
"Vážně jsi to ty?" hlesla jsem.
Usmála se, ale hned jí úsměv zase pohasl. "Musíme to vzít velmi rychle, nemáme tolik času." Odmlčela se a pohlédla mi hluboko do očí.
"Co jsi všechno zjistila o princezně?" optala se mě. "Našla jsi tu místnost?"
"Ano, ale přistihli mě." Russell mě přistihl. Chvilkové štěstí vyprchalo. Měla jsem na krajíčku, ale potlačila jsem to. Teď nemůžu brečet, ne teď.
"A?"
"A všechny knihy, důkazy, rodokmeny zničili. Nemáme důkaz, Gwendolyn."
Ona se na chvíli zarazila.
"Asi bych ti nejprve měla říct, že nejsem Gwendolyn. Nikdy jsem nebyla Gwendolyn, nikdy jsem nebyla v žádné kastě. Narodila jsem se jako Clair McAuleyová mezi Povstalci, byla vycvičená jako Zabiják. Spousta z nás Povstalkyň poslala do paláce přihlášku. Už napřed jsme byly evidovány na úřadech u spojenců Povstalců, či bývalých Povstalců jako našich rodičů. Bylo to velice riskantní. V podstatě kdykoli mohl někdo odhalit přebývající jména na úředních listinách. Pravděpodobnost, že by některou z nás vybrali byla mizivá, ale existovala a my doufali, že se to jedné z nás podaří. Podařilo, mě. Odjela jsem do paláce a tvářila se jako druhá, poprvé viděla rozdíly v kastách, kterým jsem nevěřila a musela zůstat mlčet, což jak víš se mi moc nepomohlo. Jakmile jsem vystoupila ve Zprávách, chtěli mě vyhodit a já jim to usnadnila a zbytek špehování nechala na tobě. Nesměla jsem ti nic říct a nechala jsem tě nevědomou. Byla jsem trochu sobecká, dnes bych nic takového neudělala. Muselo tě to ničit, zvlášť když odstranili poslední důkazy o existenci Evangeline." Odmlčela se. Takže Gwendolyn byla vlastně celou dobu špeh Povstalců? A vlastně to ani nebyla Gwendolyn, ale Clair?

Někdo zabral za kliku. Clair se na mě zděšeně podívala. "To není zdaleka všechno, co teď musíš vědět." Někdo strašně začala bušit na dveře. "...musíš vystoupit!" slyšela jsem křičící Clair, ale nebyla schopna rozeznat začátek věty. Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vběhli královští strážci a Povstalci jim v patách. Clair vyběhla a střelila jednoho strážníka šípem. "Běž...!" křičela na mne. Běžela jsem ke dveřím a modlila se, aby mi to zase vyšlo. Pak se to odehrálo zpomaleně. Uslyšela jsem výstřel. Kulka letěla přímo na mou hruď. Byla jsem jako v transu. Clair přiběhla přede mne a kulka ji zasáhla do ramene. Spadla na zem a mě vyhrkly slzy.
"Ne, Clair, ne!!" Blonďatý muž, který se předtím bavil s králem si razil cestu ke zraněné Clair. Odrážel při tom útoky nepřátel. Když se k ní dostal, klekl si k ní.
Stála jsem tam jako solný sloup neschopna pohybu.
"Utíkej!" zakřičel na mě ten muž. "Běž, vem si co ti patří!" A hodil mi k nohám pistoli.