Skrytá (Selekce FF)✓

20. kapitola-Otec

Seděla jsem v křesle u krbu a sledovala oranžové plameny. Nechtěla jsem se přihlásit do Selekce. Jenže jsem nechala na stole ležet tu obálku! Teď už mi otec neuvěří, že jsem pozvánku nedostala.
"Susan?" Do pokoje vběhla má služebná. "Přineseš mi hrnek kávy?"
Přikývla a odběhla.

Bála jsem se. Bála jsem se otce, bála jsem se Jamese, bála jsem se prince, bála jsem se Selekce. Účast v Selekci mám úplně jistou. Otec s penězi, rodina z Druhé kasty, dívka, která vyhrála spoustu soutěží krásy. Bylo takřka nemožné se tomu vyhnout, já na to přišla, ale promarnila jsem to. Dopis jsem sice slavnostně zničila v chudinské čtvrti, kam by můj otec v životě nevkročil, ale tu obálku nechat v pokoji! Byla jsem tak naivní!

"Zde to máte, slečno," vyrušila mě z přemýšlení Susan.
"Děkuju," hlesla jsem a pokynula, aby tácek s kouřícím hrníčkem a konvičku s mlékem položila na malý stolek. Susan však neodešla jako obvykle, ale zůstala rozpačitě stát přede dveřmi.
"Potřebuješ něco?" oslovila jsem ji.
"Jen jsem vám chtěla poděkovat za tu snídani," špitla a vytratila se úzkou škvírou mezi dveřmi.
"Nemáš za co," zašeptala jsem do krbového ohně a napila se kávy.

Za nedlouho se otevřely dveře mého pokoje a stál v nich opět můj otec. Dnes už podruhé.
"Půjdeš se mnou?"
Přikývla jsem. Teď to přijde, vynadá mi za mou opovážlivost, že jsem mu lhala, přijde hodinová přednáška o výhodné účasti v Selekci. Následovala jsem ho do jeho pracovny.

"Dáš si víno?"
Měla jsem nutkání odmítnout, ale přikývla jsem, protože jsem věděla, že už jsem ho popudila dost. Nevypadal naštvaně, buď to hodně dobře skrýval nebo se opravdu nezlobil.

Nalil mi plnou skleničku šampaňského a sobě taky. Galantně mi ji podal a já ji rychle chytila. Obsah skleničky jsem do sebe naráz vyklopila a nechala si dolít další. Když už mi má vynadat, tak se můžu před tím trochu zlít. Nebude to potom tak otravné. Otec si svou skleničku doplnil také. Nepromluvil. Ani on, ani já. Pili jsme jednu skleničku za druhou, než nám šampaňské došlo.

Položil mi svou ruku na moji. Ucukla jsem.
"Bojíš se mě?" zeptal se.
"Ne," zalhala jsem.
Vložil mi prsty do dlaně a stiskl ji. Měl hrubé ruce. Chtěla jsem se vysmeknout, ale nemohla jsem. Byl to můj otec.
"Někdy mi připomínáš matku."
Sklopila jsem oči. Vzal mě za bradu a donutil, abych se na něj podívala. Pak si namotal pramínek mých takřka bílých vlasů na prst.
"Přestože sis odbarvila vlasy. Pročpak jsi to vlastně udělala?"
Polkla jsem.
"Připomínaly mi ji," přiznala jsem. Nedokázala jsem se dál dívat do jeho tváře a prázných očí. Možná to bylo důsledkem alkoholu, ale nezračila v nich ani stopa otcovské lásky.
"Měla jsem ji ráda."
"A já ji miloval." Chytil mě i za druhou ruku a zašeptal mi do ucha: "Ty její zrzavé vlasy, tvoje modré oči, tvá ústa, tvůj obličej."
"Nejsem jako moje matka," odsekla jsem.
"Já vím, ale krásu jsi zdědila po ní."
Nevěděla jsem, kam s tím rozhovorem směřuje, ale chtěla jsem utéct, tušila jsem, že se stane něco špatného.

Vytrhla jsem ruce z jeho sevření a otočila se k odchodu.
"Jsem unavená, půjdu si lehnout."

Chytil mě za pás a přitáhl blíž k sobě. Cítila jsem jeho horký dech na krku. Věděla jsem, že je něco špatně. Otočil mě k sobě a já hleděla do jeho skleněných očí. Byly divoké a přesto prázdné, ale zračila z nich nepřirozená něha. Jeho ruka sjela z pasu níž.
"Jsi tak krásná," zašeptal mi do ucha. Byla jsem jako v transu chtěla jsem pryč. Bála jsem se ho, ale nesměla jsem dovolit, aby to dopadlo jako včera. Pořád mě bolelo zápěstí. Předklonil se a jemně mě políbil na rty a znova a čím dál vášnivěji. Nebylo to v pořádku a já to věděla už v této chvíli, ale na to abych to zarazila bylo pozdě. Jeho rty putovaly níž.

"Nech mě," zasípala jsem. Opět se přesunul na má ústa.
"Ale, zlato, neříkej, že to nechceš."
Otřásla jsem se odporem.
"Za tu dobu, co tě nikdo nehlídal jsi pěkně zdivočela."
Zvedl mě ze země a odnášel do své ložnice. Roztřeseně jsem se ho držela za krk.

Začal mi rozvazovat šaty. Jeho rty si našly cestu zpět k mým. Sundal mi šaty a začal si rozepínat košili. Povalil mě na postel. Nechtěla jsem to, ale bylo příliš pozdě.

...

Popadla jsem uzlíček se svým oblečením a přitiskla si ho na hruď. Vyběhla jsem z pokoje. Musela jsem co nejrychleji pryč od mého otce. Styděla jsem se, že je to můj otec. Nechtěla jsem, aby byl můj otec, nechtěla jsem tu žít. Jenom zmizet, zmizet a už se nikdy nevrátit, utéct od něj. Jak to mohl udělat?

V pokoji jsem se oblékla a běžela pryč. Všude vládla tma, služebnictvo už spalo stejně jako můj otec. Byl zákaz vycházení, ale já se přesto plížila uličkami nejbohatší čtvrti města. Pouliční lampy zůstaly zhasnuté, a tak jsem se orientovala pouze za svitu měsíce. Noční vzduch byl chladný, protkaný něžným vánkem.

"Bernadette."
To ne, prosím, ne. Dala jsem se do běhu, ale ihned mě dohonil a chytil za rameno.
"Co tu děláš tak sama?"
"Nech mě," odsekla jsem.
"Proč jsi nepřišla do klubu." Sklonil se je mně a pošeptal: "Chyběla jsi mi tam."
"Pusť mě!" Začal mi docházet nervy.
"Holčička je nějaká drzá." To už se Hank válel na zemi.

"Jste v pořádku?" oslovil mě neznámý muž s povědomým hlasem.
"Ano."
"Tenhle věčně dělá problémy. Věřte, že noční hlídač není zrovna oblíbeným povoláním přesně kvůli těmhle zrůdám."
Hank se pomalu zvedal, ale strážník ho jediným pohybem opět složil k zemi.
"Chcete doprovodit domů?" nabídl mi.
"To radši ne. Je tam někdo mnohem nebezpečnější než..." Kývla jsem směrem k Hankovi.
"Neměla byste se venku potulovat po zákazu vycházení."
Mlčela jsem.
"Doprovodím vás domů," rozhodl, vzal Hanka za ruku a táhl ho po zemi a druhou mě chytil za paži. Vedl mě ulicí až k našemu domu, kde se zastavil.
"Jak víš, kde bydlím?"
"Někdy si myslíš, že nejsi pozorována, ale je sledován každý tvůj krok, dávej si na to pozor."
Kdo mě sleduje?