Alex a Valentine

.talíře a křik.

Když dívku další ráno probudily dva křičící hlasy a zvuky řinčícího nádobí třískajícího o sebe, nějakým zvláštním způsobem jí to kupodivu uklidňovalo. Bylo to jednoduše znamení, že je všechno zpět ve starých kolejích. Posadila se na postel a promnula si oči. Lunar už byl vzhůru. Zrovna se drbal za uchem, když vstala a zamířila ke skříni. Zvedl k ní hlavu a s otevřenou tlamu jakoby se na ní usmál. Měl takový zvláštní psí úsměv. Pro Valentine to úsměv byl. A tak se na něj usmála zpátky.
Křik rodičů v dolním patře pro ní už byl obvyklý zvuk provázející každý den, takže byla zvyklá a brala to jako takovou typickou hudbu do pozadí. Když ze sebe po pár minutách v koupelně udělala více lidsky vyhlížejícího tvora, konečně se podívala, kolik je vlastně hodin. No do háje! Typická reakce snad každého, kdo zjistí, že zaspal. Tedy i Val.
Musela si zapomenout nastavit budík. Seběhla rychle po schodech, hodila si tašku přes jedno rameno a tkaničky u fialových Conversek si ani nezavazovala. Rychle se rozběhla dolů po ulici, aby stihla ujíždějící autobus.
Jen co doběhla k autobus, celá zadýchaná jako poslední naskočila do vozu. Řidič autobus neváhal a uštědřil jí pěkně otrávený výraz, jako by jí obvinoval z toho, že teď, protože ona přiběhla o chvíli později, bude všechno špatně. Jeho pohled ignorovala a zaplula na konec autobusu, kde si sedla k oknu a do uší si dala sluchátka. Podívala se přes okenní sklo ven a pozorovala, jak se krajina pomalu vzdaluje, zatímco se vůz dává do pohybu. Najednou mezi stromy -sice velmi matně, ale byla si tím jistá- zahlédla jeho. Lehce sebou trhla a zamrkala. Šel ulicí hned vedle té, po které před chvílí běžela ona. Třeba bydlí někde blízko ní a ona o tom ani neví?

V jejím dnešním školním dni tedy nemohly kromě pohrdavých pohledů a nepříjemného šepotu chybět ani myšlenky na něj. Nedokázala na něj zapomenout a pořád si dokola přehrávala všechny okamžiky s ním. Ostatní věci; hlasy, zvuky, všechno to jaksi zapadalo do pozadí a on byl pro ní teď hlavní téma. Opět. Nemohla se ho zbavit. Chodila přeci ven často, tak jaktože si ho nikdy předtím nevšimla? Ale byla tu další věc... proč se předtím do parku nedostavil a najednou je zpátky?
Ne, copak je to důležité? Hlavně, že je zpát...- zastavila se. Nebyl její a neměl s ní přeci nic společného. Tam, kde bydlela bylo přece spousta jiných chlapců, které nevídala každý den, proč by se měla starat o to, že jeden z nich byl na chvíli pryč?
Povzdychla si. Co se to se mnou děje? Proč se to děje?

Přesto si nedokázala pomoct a jen co dorazila domů, odhodila tašku do rohu pokoje a hvízdla na Lunara. Ten už měl tušení, že se dnes půjde ven brzy, a proto se ani nepokoušel dopřát si odpolední spánek a zůstal vzhůru čekajíc na svojí páničku. Blázne, pomyslela si ještě Valentine o sobě a pak za sebou zavřela dveře a vyrazila do parku.

===================================

Po delší době se zase hlásím ^^"
Omlouvám se za předchozí neaktivitu, vůbec nebyl čas a pak ani moc nálada... a tak (": Jistě to znáte xdd
Přesto doufám, že se tahle kapitolka bude líbit a za jakoukoli odměnu budu vděčná^^

,,Beky