.ráno.

24 3 2
                                    

Probudila se s úsměvem na tváři. Všechny problémy kolem jakoby najednou zmizely. Nedokázala na nic jiného myslet a nad ničím se stresovat. Jediné, co se jí honilo hlavou byly stále myšlenky na něj. Už aby ho zas viděla!
Pak jí došlo, že si ani nevyměnili čísla a nezná ani jeho příjmení. Nemá na něj žádný kontakt. Mohla se pouze spoléhat na to, že na něj zas natrefí v parku. Co myslíš, Lunare, budu mít konečně jednou v životě štěstí..? zeptala se v myšlenkách psa, který se vyvaloval u jejích nohou. Ten samozřejmě myšlenky číst neuměl, ale aspoň se na ni podíval a z otevřené tlamy se mu vyvalil jazyk- a on, jakoby se usmíval. Taková odpověď Val stačila, na víc stejně ani nečekala.
Vstala z postele, ještě stále se usmívala a zamířila automaticky ke skříni. Vytáhla z ní jedno triko z té spousty tmavých, roztrhané kalhoty a kolem pasu si uvázala košili, kterou měla přehozenou přes židli. Poté, co jí výběr oblečení trval pár minut, strávila dalsí chvíli v koupelně děláním ranní hygieny. Lunar se zatím stále líně povaloval v pokoji. Ty se máš, napadlo Valentinu.

Byl čtvrtek a proto musela Valentine počkat ještě dva dny, než bude víkend a pak bude moct strávit celý den v parku. Takhle přes školní dny byla menší šance, že na sebe s Alexem narazí. Dnes ale vstala včas a proto jí nijak netrápila myšlenka, že by musela zase dobíhat autobus. Měla sice času dost, ale na druhou stranu měla dnes nějakou línou náladu a taky byla myšlenkami úplně jinde, takže si místo toho, aby věnovala zbytek svého času doma úpravě vlasů, svázala je do jednoduchého culíku a rozhodla se, že půjde před dům hrát si s Lunarem. Jestli totiž dnes v parku Alexe opravdu znovu potká, nepředpokládala, že by se svému psovi tolik věnovala, proto mu to chtěla vynahradit teď, když na to byl prostor.
"Pojď, lenochu!" vyzvala ho a zasmála se. Jakmile zaregistroval smích své paničky, Lunar zpozorněl, spokojeně štěknul nazpět a seskočil z postele. Společně vyběhli ze dveří na ulici. Někdo z rodičů chrápal v jednom z pokojů, proto byl v domě zatím klid. Dívka nedokázala odhadnout, jestli to tentokrát byla matka, nebo otec, kdo odešel k večeru do hospody a teď spí někde venku. Ať to byl ale kdokoliv, vždycky se dotyčný vracel brzy, ještě před tím, než stačila Val odjet do školy. Bůhví proč, snad aby se s tím druhým mohli hádat co nejdéle, než zase půjdou spát. Valentine si proto snadno spočítala, že to nebude trvat dlouho a narazí buď na opilou matku nebo otce. Nebála se toho, protože ani jeden, ani druhý, by se neobtěžoval jí pozdravit a rovnou by vyletěl do ložnice, aby mohla hádka začít.

Seděla na patníku u silnice před domem, hladila Lunara a nechávala ho, aby jí olizoval prsty nebo tvář. Stále měla hlavu tak napůl v oblacích a tak na veškeré Lunarovy akce reagovala trochu se zpožděním. Najednou jí rozhodil pozdrav. Jak jí ale bylo hned jasné, hlas nepatřil nikomu z rodičů. "Dobré ráno, Val."
Zamrkala, zvedla hlavu a viděla, jak nad ní stojí Alex. "Alexi? Co ty tady?" zeptala se rozrušeně. "Dobré," dodala okamžitě jako odpověď na popřání hezkého začátku nového dne, aby nevypadala neslušně. Zároveň si stoupla a Lunar také přestal běhat v kolečku a honit vlastní ohon a přiběhl zpět k ní.
"Náhodou jsem tě nedávno viděl běžet přesně touhle ulicí a protože je to jedna z cest na autobus do mojí školy, tak mě napadlo.." začal trochu rozpačitě vysvětlovat, co jej sem dovedlo.
"Snad ti to moc nevadí," řekl pak.
"Nene, to rozhodně ne," usmála se na něj Val. "A.. to chodíš do školy tak brzy?"
"Naši se rozhodli, že mě nebudou dávat na jinou školu, protože bylo těžké zapadnout a nechtějí, abych to podstupoval znovu. No, říkám 'zapadnout', ale pořád nejsem tak úplně součást kolektivu," začal chlapec vysvětlovat. Při druhé větě se mu na tváří opět objevil rozpačitý úsměv.
"Jasně, to chápu," přikývla Valentine. "Já chodím na místní školu, a dneska jsem vstala dřív, tak.. tak jsem tady."
Chvíli bylo ticho a oba se jen dívali tomu druhému do očí. Možná nevěděli, co říct, možná ani nebylo slov třeba. Minimálně Val se ta chvíle líbila. Dokud do ní nedrcla něčí ruka. Ani si nevšimli, že přichází Valentinina matka, která v sobě ještě měla stále dost alkoholu a proto nebyla schopná se chovat normálně.
"Ten hajzl si tam někoho nechal přes noc, co?!" vyjela jedovatě na vlastní dceru a podezřívavě si jí přeměřila pohledem. Tím hajzlem samozřejmě myslela Valentinina otce. Než dívka stačila něco říct, matka znovu spustila sama. "Já mu nikdy nevěřila, vzít si ho byla chyba. Radím ti dobře-" začala podnapilým hlasem.
V tu chvíli však Val popadl za zápěstí Alex a táhnul jí pryč. Matka se ani nesnažila je dohnat. Jakoby si ani nevšimla, že tu Val před chvílí byla a teď už není. Dobelhala se k domovním dveřím a po několika zoufalých pokusech si odemknout se jí i podařilo se dostat dovnitř.

"Co to bylo za ženskou?" vyptával se Alex hned, co se dostali mimo matčin dosah. Doběhl s Valentine až k zastávce, na kterou stejně mířil.
"Tohle.." Val zahanbeně sklopila hlavu. "To byla moje matka," přiznala. Nemělo smysl předstírat, že jí nikdy v životě neviděla, když právě tohle byla žena, co jí dala život.
"Tvoje.. matka?!" Alex se chvíli díval na Val, která stále soustředila svůj pohled na špičku svých bot a snažil se rozluštit, jestli si z něj náhodou nestřílí. Chvíli mu to skutečně připadalo neuvěřitelné, ale Valentine vypadala vážně, ne jako nějaké dítě, které si z vás právě udělalo srandu a neúspěšně to zakrývá potlačovaným smíchem.
"Promiň.. nejsi jí ale vůbec podobná, nenapadlo by mě to," namítl chlapec.
"Ale je to tak," pokrčila Val rameny. Vypadala s tím smířená, jako by jí to už ani nepřipadalo divné.
"To mě mrzí. Nevěděl jsem, že máš takovou matku," řekl Alex a natáhl k ní ruku, aby jí objal kolem ramen.
"Kdyby jen matku," zasmála se Valentine. Nebyl to ale pobavený smích, spíš už jen smích, který prozrazoval, že sama neví, co si s tím počít a tak už si z toho jen snaží dělat vtípky, aby si to zlehčila.
Teď však, když měl Alex ruku kolem jejich ramen a tiskl jí k sobě, cítila se po dlouhé době- možná i poprvé- v bezpečí. Jako by měla útočiště. Ale to je hloupé, vždyť ho vůbec neznám, napadlo jí a zase myšlenku, že by jí Alex takové bezpečí poskytl, zahnala. Je to jen další holka, kterou potkal, o tu se starat přece nebude. Proč taky?
"Já.." začal Alex. V tu chvíli před nimi ale zabrzdil autobus a výraz řidiče opět říkal, že rozhodně nehodlá čekat. "Musím jít, zatím ahoj." Rychle se zvedl a nastoupil do autobusu. Val zůstala sedět na lavičce na zastávce. Alex se otočil a ještě chtěl Valentine předat kontakt, jenže dveře autobusu se zavřely a jediné, co teď mohl, bylo doufat, že by Val byla hodně dobrá v odezírání ze rtů. Jenže předání kontaktů tentokrát opět neproběhlo, proto kluk jenom ukázal směrem k parku a naznačil, že se tam uvidí. Val přikývla, aby dala najevo, že rozumí a pak už se jen dívala, jak autobus s Alexem pomalu mizí.

Po delší době se zase hlásím ^^"
Vím, vím, slibovala jsem, že se pokusím přidávat častěji, ale nejdřív jsem byla moc líná, pak nebyl nápad a pak se stalo pár věcí, kvůli kterým jsem neměla na nic takového, jako je tahle knížka, náladu. Každopádně se pokusím to tentokrát fakt chvíli udržet. Ale nic neslibuju, víme, jak to dopadá :,D
Díky dovolené jsem každopádně měla čas něco napsat, tak to snad aspoň pár kapitol bude (':
Děkuju za všechny votes a komentáře a hlavně za trpělivost ^^"

~Beky

Alex a ValentineNơi câu chuyện tồn tại. Hãy khám phá bây giờ