Alex a Valentine

.usínala s úsměvem na tváři.

Předměty se Val opět zdály neuvěřitelně dlouhé a připadalo jí, že nesmyslné žvatlání učitele nebere konce. Možná to bylo tím, že už se těšila do parku za Alexem a všechno jí utíkalo pomaleji. Celá škola jakoby se spikla, rozhodla se, že jí to čekání prodlouží a ředitel podplatil učitele, aby protáhli vyučování. I když někteří se v takovém způsobu trápení studentů vyžívali i bez úplatků.
Možná, že když se dostkrát praštím o lavici do hlavy, tak na chvíli omdlím a uteče to rychleji, pomyslela si Valentine, když opravdu měla hlavu na lavici a ve tváři měla výraz, jako by jí někdo už praštil. Nicméně i kdyby teď začala mlátit do desky stolu před sebou vlastní hlavou, moc by jí to nepomohlo a k rychlejšímu úniku ze školy už vůbec ne. Tak jen zůstala polehávat na ulici a sledovat učitele. To, že nedávala pozor, co říká, byla věc druhá.
Když se po chodbě konečně rozezněl osvobozující zvuk školního zvonění na přestávku, a pro Valentininu třídu tedy na konec výuky a oběd, jako by se jí zase vrátila energie. Vyskočila ze židle, jediným pohybem ruky smetla učení do otevřené tašky vedle lavice a běžela se v rychlosti najíst. U oběda se taky nikterak zvlášť nezdržovala. Rychle do sebe naházela výplod školní kuchyně, který by se snad s trochou optimismu a přivřenýma očima dal nazývat jídlem a vydala se domů.

"Luu," houkla zvesela, jen co odemkla dveře od rodinného domku. Jako odpovědi se jí dostalo nadšeného štěkání a zvuk drápků škrábajících o dřevěné schody, jak pes sbíhal z jejího pokoje za svou paničkou. "Ahoj, Lunare."
Ovčák roztáhl tlamu do širokého úsměvu a vyplázl jazyk. Rodiče, jak se dalo podle ticha poznat, byli mimo domov. Tiché a nenápadné zakručení v břiše Valentine připomnělo, že by se možná mohla normálně najíst. Pokud ovšem najde pořádný nerozbitý talíř.

Když šla se sluchátky v uších starou známou cestou do parku, přemítala, kdy asi tak Alexovi končí škola. Mladší než ona určitě nebyl, ale nevypadal ani o tolik starší, tak hádala, že budou mít podobný počet vyučovacích hodin. Pak si vzpomněla na ranní rozhovor. Byla hloupost myslet si, že už jí nechce vidět po tom, co tak trochu poznal její matku, když sám nabídl schůzku, ale co když jí prostě jen přijde říct, že s dcerou někoho v takovém stavu, se nehodlá dál bavit? To by přišla o nového kamaráda poměrně rychle. Vlastně dřív, než se vůbec stihnou pořádně seznámit. Zvolnila krok. Bude se na ní teď dívat jinak? Bude ji odsuzovat? Bude čekat, že je Val stejná jako její matka? Lunar štěkl. Ale ne, vždyť přeci sám ráno říkal, že jsou odlišné.
Pes se ozval podruhé a vytrhl dívku z myšlenek. Stejné jako hlas, který následoval.
"Ahoj Val."
No samozřejmě. Kdo to mohl být jiný, než Alex. Nezněl ale nijak pohrdavě.
"Ahoj," odpověděla, úplně se zastavila a otočila se. Šel kousek za ní. Jak dlouho už jí sleduje? Nebo se k ní připojil až teď?
"Nečekal jsem, že tě potkám už tady na cestě, ale to nevadí," zasmál se a hned se dal do kroku po jejím boku. Taky opět přešla v chůzi. Doprovod mu jako vždy dělala fenka dobrmana, která už byla také smělejší než při prvním setkání a hned hravě štěkla po Lunarovi, který jí psí pozdrav okamžitě oplatil.

Takhle šli společně i se svými čtyřnohými přáteli do parku, kde zůstali až dlouho do večera. A Val měla pocit, že má konečně někoho, že není sama a že jí konečně někdo nesoudí podle jejích rodičů, i když je poznal v takové situaci a Val samotnou nezná ještě dost dobře. Alex jí stále dával šanci a věřil, že není stejná jako její matka.
A když šla spát a všechno tohle si uvědomovala, usínala s úsměvem na tváři..

Konnichiwaa ^=^
Tak tu mám další část příběhu, která je vydaná nezvykle brzy, že?xD
Pokud jste mě teda za tu minulou pauzu už neukamenovali a já se ani nedostala k vydání tohoto dílu..
No, pokud ale žiju a vydala jsem to, tak doufám, že se vám bude kapitola líbit a jsem ráda za jakoukoliv odezvu :3

~ Beky

PS.: všimli jste si, jak blízko jsou u sebe písmena j a m a když chcete napsat matka, tak není úplně těžké se přepsat na jatka?xDD