„... můžete využít jak vy, tak i vaši zaměstnanci," přeříkával si Felix potřetí svoji přednášku a pochodoval přitom po obýváku. Lauřinu pozornost ztratil už dávno, někdy během první zkoušky, a já se bavila tím, že jsem mu počítala kroky.
„Tak?" otočil se na mě.
„Sto třicet čtyři," zamumlala jsem, a když jsem viděla jeho výraz, rychle jsem se opravila. „Lepší než poprvé. Mnohem lepší, vlastně už perfektní."
Roztržitě přikývl a prohrábl si vlasy. Asi mu na tom fakt záleželo.
„Felixi," usmála jsem se a vstala, abych ho mohla poplácat po rameni. „To zvládneš, máš to v sobě prostě. Dobře?"
Usmál se. „Díky, Rito."
Natáhl se ke mně a sevřel mě v objetí, když v tu chvíli zazvonil zvonek.
Oba jsme vrhli krátký pohled na Lauru, která si hrála se svým mobilem, a pak se oba vydali ke dveřím.
Na prahu stála moje sestra s kufrem a zářivým úsměvem na tváři. Koutkem oka jsem zpozorovala, jak Felixovi spadla čelist. Výborně...
„Vy jste si tak podobný!" vyprskl najednou smíchy a Monika převrátila oči.
Tak asi ne výborně...
ČTEŠ
Čtyři plus jedna kočka ✔
Short StoryLaura a já máme čtyři kočky. K nim přičtěte její chování, moji (skoro) nekonečnou trpělivost a odečtěte jednoho velmi otravného Felixe, kterému asi dvě holky, co se mají rády, připadají jako chodící vtip. Co vám vyjde? Čtyři a Laura, to je dohromady...
