Zvrácený život Emily Stark ✓

8.

BUCKY

Sledoval jsem, jak ji odnášeli s křikem ven z místnosti. Chtěl jsem se za nimi rozběhnout a odtrhnout je od ní, ale bylo už moc pozdě. V ten okamžik, co vyšli ze dveří, jsem zapomněl kdo vlastně je a i tak kdo jsem já. „Víš, co máš dělat." To byla jediná, slova, která mi byla řečena, než mě znovu poslali pryč. Mým úkolem bylo zneškodnit všechny, co se postaví proti Hydře a budou se snažit zničit její plán. Piercovo plán. A nejen, že jsem měl zneškodnit všechny odpůrce Hydry, ale hlavním cílem byl Kapitán Amerika, který to měl všechno zničit. Právě teď před ním stojím a čekám na ten správný okamžik. „Zemře spousta lidí, Bucky." Řekl a se smutným výrazem ve tváři se na mě podíval. „A to nemůžu dovolit." Probodl jsem ho pohledem a sledoval ho. Byl moje mise. „Nenuť mě ti ublížit." Ten, kdo někomu ublíží, budu já, ne ty. Hodil mým směrem svůj štít a já ho svou železnou rukou odvrátil. Začal jsem po něm střílet, ale ten jeho štít ho chránil. Když jsem se o to pokusil znovu, tentokrát jsem ho trefil. Do žeber. To ho na chvíli vyvedlo z míry a rozběhl jsem se k němu. Ale on mě praštil svým štítem a já spadl na zem. Musím uznat, že mě hodně štval. Pomalu jsem se zvedl, odhodil zbraň a z kapsy vytáhl nůž. Rozešel jsem se k němu a on mě znovu praštil tím svým pitomým štítem a já zavrávoral. Sledoval jsem ho, jak se snažil zaměnit jeden z těch čipů. Tak na to zapomeň. Znovu jsem se na něj vrhl a chvíli jsme se prali a mlátili, než jsem se naštval, s křikem jsem se k němu rozběhl a spolu jsme přepadli přes zábradlí. Ten se hned tak nevzdá. Když jsme dopadli na plošinu, znovu jsem se na něj vrhl. Tentokrát už neměl ten svůj štít. Snažil jsem se mu z ruky dostat ten čip, což se mi nakonec povedlo a spadl dolů na zem. On mě praštil do obličeje, zaváhal jsem a on mě kopl do břicha, díky čemu jsem padl na kraj plošiny a nakonec spadl dolů. Neváhal jsem ani minutu a znovu se k němu rozběhl, když skočil dolů. Vytáhl jsem zbraň a začal po něm střílet, ale díky tomu štítu, za kterým se schoval, se mu nic nestalo. Byl jsem naštvaný a to hodně. Hodil ho po mně a já ho odhodil, z opasku jsem vytáhl další nůž a rozešel se k němu. Bodl jsem ho do ramene a odhodil ho na stranu. Skočil jsem po tom čipu, který ode mě ležel opodál. Natáhl jsem po něm ruku a vzal ho. Nejdřív mě chytil za ruku, ve které jsem ho měl, ale pak mě rukou chytil kolem krku a vyzdvihl do vzduchu. Chvíli mě tam držel, než se mnou praštil o zem a nechytil mě pevně za ruku, kterou mi držel ve vzduchu a já klečel na kolenou. Měl pevný stisk. „Pusť to!" Zakřičel na mě. Snažil jsem se ho praštit, ale nedosáhl jsem na něj. „Pusť to!" Když jsem neposlechl, zlomil mi ruku. Vykřikl jsem bolestí. A když jsem to stále nepouštěl, spadl se mnou na záda a začal mě dusit. Po chvíli jsem se přestal bránit a upadl do lehkého bezvědomí. Když jsem se probudil, byl už nahoře a blížil k těm čipům. Neváhal jsem a vystřelil po něm. Trefil jsem ho do levého stehna. Padl k zemi a podíval se na mě. Ale ani to ho nezastavilo a stále se snažil dostat zpět nahoru. Když šplhal, střelil jsem ho do ramene, ale ona stále pokračoval dál. Zrovna se snažil zaměnit jeden z těch čipů, když jsem ho střelil do zad. Skácel se k zemi. Když jsem si myslel, že už je po všem, najednou všechno v tom helikariéru začalo padat. A to znamenalo jenom jediné. To, že se mu to povedlo zastavit. Ležel jsem na zemi a na mně ležela těžká železná konstrukce, která mě pod sebou uvěznila. Snažil jsem se z toho dostat, ale marně. Všiml jsem si, jak se ke mně přibližoval. Sledoval jsem ho, snažil se mi pomoct. Nadzvedl ji a já se odtamtud vymanil a pomalu se postavil na nohy. Podíval jsem se na něj. „Znáš mě." Řekl a já se na něj vrhl a praštil ho. „Ne, neznám!" Zakřičel jsem. Proč jsem měl najednou pochybnosti? „Znali jsme se celý život." Ne, to není pravda. Nevím, kdo jsi. Napřáhl jsem se a praštil ho svou železnou rukou. „Jmenuješ se James Buchanen Barnes." Ne! „Sklapni!" Zakřičel jsem a praštil ho znovu, až spadl na zem. Narovnal jsem se a on si sundal masku. „Nebudu s tebou bojovat." Řekl a odhodil svůj štít, který propadl dírou v zemi. „Jsi můj parťák." Ne, nejsem. A nikdy jsem nebyl. Rozběhl jsem se k němu a shodil ho na zem. „Ty seš můj cíl." Řekl jsem a začal jsem ho mlátit svou železnou rukou do obličeje. „Mám..." Rána. „...tě..." Další rána. „...zabít!" Znovu jsem se napřahoval a chtěl ho praštit. „Tak si posluž." Zašeptal a já se zastavil v pohybu a sledoval ho. „Budu s tebou, ať je, co je, kámo." Znělo to tak povědomě. Měl jsem pocit, jako by se mi zadrhl dech v plicích. Proč mě ta věta, tak moc ovlivnila? Nechápal jsem to. Byl jsem zmatený. Než jsem mohl něco říct nebo udělat, zem pod námi se propadla. Zachytil jsem se o rám a pomalu sledoval, jak spadl do vody. Pustil jsem se a skočil za ním. Nechápal jsem to, ale jedno jsem věděl jasně. Že ho musím vytáhnout. Když jsem ho vytáhl na břeh a ujistil se, že stále žije, odešel jsem. A tím jsem myslel od Hydry a všech. Ale ještě jsem musel udělat malou zastávku. Něco jsem si musel vyzvednout. Spíše někoho na koho jsem si vzpomněl a bez koho, bych to sám nemohl přežít. Emily.