Jiná perspektiva

Prolog

„Jo jo, ta byla dobrá," muž s hlavou posetou nesčetným množstvím bodláků se zasmál tak hlasitě, až jeho zelenkavá kůže nabrala tmavšího odstínu. „Znáte tu legendu o strážci tajemného artefaktu v útrobách planety Země?"

„Země? O tom jsem jakživ neslyšel. Přestaň si vymýšlet planety, je to proti pravidlům!" ozval se docela drobný mužík s krysí tlamičkou a malými očky.

„Nevymýšlím si planety. Nachází se v galaxii Mléčné dráhy, nejblíž k ní má snad jen galaxie Andromeda. Nedivím se ti, že ji neznáš, tvá planeta se nechala okupovat po tolik let, že bych se byl divil, kdybys mi dokázal říct její původní název." zelený mužík si neodpustil rýpnutí, na které tivolis reagoval více než neutrálně. Za ta léta, kdy byl nucen se stále podřizovat a ustupovat, mu podobné narážky vůbec nevadily. V jistých ohledech měl jeho zelený společník pravdu, skutečně si nebyl s to vzpomenout, jak se jeho planeta jmenovala původně. „Tak vidíš. Nepřerušuj tedy mé vyprávění, které poutníka zavádí do devatenáctého století na tuto nepříliš populární planetku. Jistý Angličan se rozhodl navštívit divoké mexické džungle. Na dalekou cestu se připravoval několik let. Věděl o jakémsi artefaktu z pozůstalostí svého děda, který mu prý odkázal mapu, ale ta nebyla úplná. Odjel do této pustiny na vlastní pěst. Ne, vlastně odjel se sedmi členným týmem, ale známe ty průzkumnické jednotky. Po pěti dnech bloudění nalezli Aztéckou pyramidu, která kdysi sloužila snad jako obětiště. Vylezli až na její vrchol, kde se tyčil nepříliš půvabný vchod do jejího nitra. Tým odmítl pokračovat dál, snad jen kvůli divnému pocitu stísněnosti, který na všechny padl. Angličan tedy musel pokračovat sám. Říká se, že cestou k artefaktu mladý dobrodruh nahlédl do svého nitra, ale nikdy to nikdo nepotvrdil. Když se ten chlapík vrátil ke zbytku skupiny, byl docela šílený a v ruce držel jednu polovinu křišťálové koule. Pravděpodobně byla celá, ale upustil ji krátce po tom, co ji sejmul z kamenného podstavce."

„To není žádná legenda, ale hloupý příběh z planety, o které nikdo neslyšel." rozhořčil se tivolis nad nepříliš uspokojujícím koncem.

„Nedostal jsem se k závěru, křečku jeden. Legendy vypráví o děsivém přízraku, který roztříštěná koule vypustila na svět. Ukryla se pod zem, kde dlouhou dobu spala. Každičký její unavený pohyb byl doprovázen zemětřesením a jinými přírodními katastrofami. Co jsem slyšel, měl by přijít 'konec světa' v den, kdy se spojí obě poloviny artefaktu opět dohromady."

„Proč ty uvozovky?"

„Nevíš? Ten mladý Angličan, dobrodruh v Mexiku, nikdy neodjel zpátky do své vlasti. Zůstal v pyramidě, nebo její těsné blízkosti, aby mohl varovat každého, kdo by jen chtěl odhalit její děsivé tajemství. Nejprve jako šílenec, potom jako duch. Pokud je na té legendě jen trochu pravdy, tak nikdy nedopustí, aby se ty dva kusy spojily zase dohromady." mužík připomínající kaktus si přihnul svého nápoje. Jeho napínavé vyprávění poslouchali tři další osoby, které se sešly v pajzlu U Umírající hvězdy. Odlehlá část tohoto vesmíru z ní činila perfektní útočiště pro každého vyvrhele, který se chtěl ukrýt, nebo jen získat informace. V rohu špinavého stolu seděla vzpřímená osoba v černé mikině s kapucí přes hlavu. Vedle ní seděla příslušnice kočičí rasy, která pomalu usrkávala z misky mléko. Zdálo se, že až doposud podivné společnosti nevěnuje pozornost. Ke stolu přisedla uprostřed povídání bez jediného slova. Najít zde volný stůl je mnohdy nemožné a tady alespoň neseděl nikdo, kdo by jí nabízel neslušné návrhy.

„Ví se něco o těch částech koule?" tajemná postava konečně promluvila. Její hlas byl docela jistě mužský se silným přízvukem z končin, o kterých zvědavý tivolis jistě také nikdy neslyšel. Všichni upřeli svůj zrak na postavu, která doposud neopouštěla přítmí své kapuci.

„Jsou někde na Zemi. Nezkoumal jsem to, legendám nevěřím."

„Ach, ale přeci jsi říkal, že ten cestovatel opustil pyramidu s jednou polovinou koule. Vrátil se s ní snad zpátky?"

„Nevím. Třeba ji zbytek týmu odvezl s sebou pryč."

„To by potom nedávalo smysl. Proč by tam ten muž zůstával, aby chránil tajemství pyramidy, kdyby uvnitř už nic nebylo?" konečně se ozval krysí muž, jehož bílé fousky kmitaly sem a tam, jak krčil malý nosík.

„Už jsem řekl, že to nevím. Nejsem dobrodruh, ale vědec!" ohradil se vysoký mladík, který odložil sklenku alkoholu, hodil na stůl pár krystalů, jejichž hodnota se považovala za univerzální platidlo, a odešel z putyky pryč.

„Asi jste ho pěkně naštval..." malá očka se ohnala po muži v kapuci, „a já se už začínal vnitřně těšit na to, že by nás jeho rasa mohla zotročit." krysí prstíky se ohnaly po krystalech a nechaly je zmizet v kapsách děravého saka.

„Možná jsem to byl skutečně já, ale ve vlastním zájmu bych spíš vsadil na tamhletu pátrací jednotku." muž si stáhl kapuci, která vypustila jeho šedivé vlasy do tak málo poddajného světla. Jeho hlas zněl docela jinak, než když rozmlouval s vinvoccijským vědcem, jako kdyby chtěl skrýt každičký detail jeho pravého Já. Jedno však zakrýt nedovedl. Byl to jeho nadšený úsměv, kterým dával najevo svůj zápal pro věc.

 „Navíc jsi neposlouchal dost pozorně. Podle legendy upustil kouli na zem a s jednou polovinou vyšel ven. Druhá půlka musela zůstat někde v pyramidě."