Jiná perspektiva

IV

Byla to cesta na modrá skaliska Trembijské kolonie na vzdálené velehvězdě. Vše se seběhlo tak rychle. Obě stály u panelu, když celou místnost ozářilo bílé světlo, které se střídalo s naprostou temnotou. Pro oči bolestivé setkání s realitou, že se děje něco špatného. Ani nestačily zatahat za správnou páčku a už bylo po všem. Vyměnily si vystrašené pohledy a obě vyšly ven. Stojíc před hromadou odpadků se jedna z dívek rozhodla, že si prozkoumávání neznámé planety nechá raději ujít. A tak se ta, která měla vikingskou bojovou krev, vydala vstříc tržnicím a dalším zákoutím neznámého. Koneckonců, pro tohle se sem vydala. Pro dobrodružství, napětí a prožitky. Nikdy by nečekala, že po jejím setkání s modrým domorodcem, který ji přivedl do bílé budovy, by tohoto rozhodnutí mohla litovat.

„Nemožné..." Ashildr zaúpěla. Neměla nejmenší ponětí, jak se zrovna oni dva mohli potkat. Rázem jí na mysl vyvstala slova, která k ní tehdy pronesl o tom, jak je vesmír malý, když se zlobí. To ale bylo ještě než zapomněl. Skousla si dolní ret. Popravdě si nebyla moc dobře vědoma toho, jak by zrovna ona mohla být nápomocna Zemi. Sice nějakou dobu před odchodem chránila mimozemšťany před lidmi a naopak, ale nepamatuje si, že by kdy fungovala jako nějaká oficiální „ochránkyně". A jestli někdy fungovala, je to zapsané v deníku, který nemá u sebe, a už nikdy mít nebude. Škoda. Opřela se o oprýskanou zeď v zapadlé uličce, jak šla přes plnou tržnici nejrůznějších životních forem. Možná by z toho mohla vycouvat, vykašlat se na hledání nějaké koule a vydat se třeba na konec vesmíru, ale on by ji našel. Má přeci svou TARDIS a teď když musejí spolupracovat, bude ji mít pořád na očích. I kdyby situace byla o to vážnější, její obraz stejně bude viset v koutku jeho oka a bude si pamatovat. Vydechla v zoufalém aktu a rukou si pročísla své vlasy. Nikdy se nechtěla na Zem vrátit. Ne, ona chtěla cestovat krajinami, o kterých se jí nikdy ani nesnilo. Ony obě chtěly cestovat. A potom to přišlo, velký vír a ona se ocitla tady. Ze začátku dobrodružství z neprozkoumané planety, obhlídky, plané řeči. To vše jen do doby, dokud se neobjevil průvodce a neodvedl ji do té prokleté budovy. Třeba by tohle nové břemeno brala s klidem a přijala jej ochotněji, kdyby nezahrnovalo Doktora. Ze všech lidí, mimozemšťanů, na Zemi i vesmíru to musel být zrovna on.

„Alespoň si zatím nevzpomněl." přiznala si po chvilce mučivé snahy vybavit si detaily. Žila už tak dlouho, že si nepamatovala ani tváře svých rodičů. Tuhle událost, kvůli které si znepřátelila největšího muže vesmíru, tu si však pamatovala docela živě. Zapomněla drobnosti, které vedly ke smrti jeho drahé společnice, ale dokázala si dost živě a barvitě vybavit jeho naštvaný, ne, zuřivý výraz, který mu zbarvil tvář, když se k ní opět připojil. Její pocity té doby, jako kdyby se její život proměnil na domeček z karet, který kompletně padl k zemi, ale ani to by nevadilo tomu muži tolik, jako smrt jeho blízké.

Propletla se mezi stánky s nejrůznějším zbožím, od elektrotechniky až po něco, co vzdáleně připomínalo nahnilá rajčata. Prodírala se davy kovových vojáčků, obřích zelených ještěrů se žraločími hlavami, dokonce i mezi stromovými lidmi, vznešeného národa. Všichni jí byli tak moc cizí, přestože k nim jednou svou polovinou patřila. Už nebyla člověk, a nikdy jím už ani nebude. I probudil se v divoké dívce ještě divočejší plamínek závisti, který se snažila už dlouhé roky dusit. Žárlila na lidi. Na jejich životy, plné lásky, naděje a radosti. Ten její znal jen smutek, pláč a nenávist.

Možná právě to je důvod, proč vybrali mě. Uvědomila si, když nohou zabrala o dlážděnou chodbou a odpíchla se od ní. Běžela rychle, jakoby s novým elánem. Pořád se bála Doktora, ale možná, jen možná, se ho už nadobro zbaví až dokončí tu hloupou šarádu. Potom si bude moci zase klidně odcestovat a vyhýbat se podobným místům obloukem. Rozrazila dveře jídelny a vběhla dovnitř. Nenáviděla tohle maskování, ale co s tím mohla dělat, když s tím hloupým zařízením nedokázala pracovat?