Jiná perspektiva

V

Sarah byla nováček, nedostatečně zkušená a nezasvěcená do problematiky cestování prostorem a časem. Když se Doktor i s novinami otočil a rozběhl se ke sklepení, následovala ho. Jeho kabát za ním vlál, až tak rychlý krok nabral. Nebyla schopna jediného slova. Z ničeho nic si v jeho blízkosti začala připadat zaostale, jako kdyby byla z doby kamenné a on se jí snažil poprvé ukázat jak funguje oheň. Byl tajemný a to ji děsilo. Neviděla mu do hlavy, nedokázala číst myšlenky, ani nepřemýšlela moc dopředu. Tedy, většinou nepřemýšlela moc dopředu, protože to nebylo třeba. Věřila, že co se má stát, to se také stane a neuteče před tím ani kdyby chtěla. Zrovna teď však byla na vážkách, protože Doktorův krok se rychle blížil zpět k TARDIS a ona mohla jen hádat, jestli chce skutečně udělat to, co už mu v myšlenkovém pochodu proběhlo snad tisíckrát.

„Zavři dveře." upozornil ji, když opět vlezla na kovovou plošinku a vzpomínky s ní trochu zacloumaly. Věděla, že jí čeká další nepříjemný výlet se vším tím škubáním a házením, přesto se nemohla dočkat. Tak rozporuplný pocit snad nikdy předtím nezažila. Pečlivě za sebou zavřela a než by se stačila něčeho pevně chytit, už letěla vzduchem. V takové chvíli může člověk dlouho přemýšlet nad tím, jestli je chyba v hostiteli, který neumí zacházet s vlastním vesmírným plavidlem, nebo v člověku samém, protože je pomalý. Ne, za tohle všechno může Doktor a jeho ukvapené způsoby. Ujišťovala sama sebe, když bylo po všem a ona ležela natažená na zemi.

„Nemáme na odpoledního šlofíka čas, vstávej." pobídl jí, když ji jako pravý gentleman přešel jedním velkým krokem a vyšel ze své lodi. Na jeho obličeji tančil pobavený úsměv a bylo také jasné, z čeho je tak nadšený.

„Nemusíte se bát, jsem v pořádku, fakt jo. Možná mám zlomenou ruku, ale to zase sroste, nic vážného." mumlala Sarah sama pro sebe, protože stejně věděla, že ji muž nemůže na tu vzdálenost slyšet, i když by si možná přála opak.

Vyhrabala se na nohy a pootevřela dvířka, která se sama stačila přivřít. Okamžitě ji ovanul chladný vítr, který byl těžký a hustý. Obloha byla temná a smutná a z dálky bylo slyšet křiku lidí, kteří se snažili uniknout před valícím se dýmem. S husí kůží po celém těle se dívka přidala k Doktorovi, který jen s hrůzou v očích sledoval pohromu – neschopen jakkoliv zasáhnout. Společně tak hleděli na spoušť, o které se psalo v novinách.

„Ničivý výbuch dávno mrtvého" tak zněl titulek, který měl upoutat jejich pozornost. A vskutku. Čtení laciného plátku se očividně vyplatilo, když pojednával o sopečné činnosti již dávno vyhaslé sopky na Kamčatském poloostrově. Stáli daleko od rozzuřeného obra a zároveň byli dost blízko na to, aby cítili žár na své kůži.

„Bakening, celá tisíciletí nečinný stratovulkán. Proč se teď rozhodl probudit k životu a terorizovat vše ve svém okolí?" s rukou podpírající bradu se Doktor otočil na Sarah.

„Narážíte na ta stvoření, o kterých jsme se bavili tam... tam někde ve vesmíru?"

„Přesně tak."

„Co s tím ale chcete dělat? Budeme teď cestovat od jedné neaktivní sopky ke druhé, abychom je třeba nezastihli?" Sarah pokrčila rameny. Stále nedokázala uvěřit tomu, že by něco takového mělo pod jejíma nohama žít celá tisíciletí.

„Nebuď blázen, proč cestovat sem a tam, když už jsme jednou tady?"

„To si děláte srandu, ne? Chcete jít až tam nahoru? Jestli chcete umřít, stačí říct, stejně vám to ještě dlužím za tu fyziku."