Jiná perspektiva

III

Oba na sebe zůstali nechápavě zírat. Vesmír byl skutečně malé místo, když si to člověk pořádně uvědomil.

„Co tady děláš, Ashildr?!" Doktor očividně nejevil žádné nadšení. Ostatně, celý den se choval tak nějak nabručeně, takže zmatenou Sarah nemohlo nijak překvapit, když se takto obořil proti dívce snad jejího věku. Snad i století, soudě podle volného fialového tílka, černých kalhot a bílých tenisek.

„Já! Země už pro mě nebyla dost velká, a tys mě do vesmíru vzít nechtěl. Našla jsem si vlastní způsob." Dívka vstala z křesla a dobře si prohlédla muže i jeho novou společnici. Nečekala žádné vřelé přivítání, ne po tom všem, co se mezi nimi stalo. Žila už dlouho, a za ty roky na hodně zapomněla. Nemohla však zapomenout na její smrt, za kterou ji tak moc nenáviděl.

Doktor popadl dívku za rameno a odtáhl ji stranou.

„Říkal jsem ti, aby ses mi nepletla do cesty." Byl naštvaný a ani nevěděl proč. Něco uvnitř něj ho nutilo k těmto slovům. Nutilo ho to, aby byl naštvaný, aby byl vzteky bez sebe. Přes to vše však nevěděl proč. Každé jejich setkání přeci nedopadlo špatně, vždy vikingskou dívku dokázal přivést na správnou cestu, když z ní sešla, tak proč na ní teď křičí? Měl pocit, jako kdyby se mu v hlavě vznášel obláček a skrýval něco důležitého, ale ani za nic na světě to tajemství nedokázal odkrýt.

„Nejsem tady dobrovolně. Myslíš si snad, že bych někde v klidu čekala až přijdeš? To sotva, ty časy už jsou dávno pryč." Odfrkla Ashildr a vymanila se z jeho přímého pohledu. Moc dobře věděla, proč se Doktor zlobí, i když to pravděpodobně nevěděl on sám. Zapomněl na někoho, kdo mu byl dlouhou dobu oporou v těžkých chvílích, na někoho, kdo z něj dělal dobrého člověka. Přesto si vzpomněl na slova, která dívce řekl, než odcestoval. Zaťala ruce v pěst a prošla kolem něj. Byla na cestě ke korálkovému závěsu. Chtěla odejít. Nechtěla riskovat, že si Doktor vzpomene na to, co provedla. Než by však stihla projít, byla zaskočena příchodem nové osoby, která ji spolehlivě zatarasila jedinou cestu ven. Ustoupila vzad.

„Omlouvám se, že jsem vás nechala tak dlouho čekat," jediná Sarah, která se snažila nesledovat rozhovor těch dvou, který se tak nešťastně vyvrbil, se otočila k závěsu, před kterým stála o dobrou hlavu vyšší humanoidka, než byl Doktor sám. Její šupinatá kůže zářila zlatavou barvou a po páscích se po ní táhly stříbrné ornamenty. Její rudé oči se žlutými duhovkami perfektně pasovaly k červeným šatům. Její rty nahradily hrubé šupiny, které nebyly s to vyloudit nejmenší úsměv. Když žena mluvila, zdálo se, že sotva otevírá ústa. A stejně se z nich linul ten nechvalně syčivý hlas, který měl i průvodce, jen v jiném zabarvení. Ten hlas, se kterým každé "s" ve slově znělo hrozivě a nebezpečně.

Sarah nechápala, co se děje. Nevěděla odkud zná její profesor hnědovlasou dívku s tetováním na krku, nebo kdo je ta hadí žena. Slíbila však, že nebude muže zatěžovat zbytečnými otázkami. Navíc, teď by se to nehodilo, strhla by na sebe pozornost. Ne, to skutečně nechce. Až skončí tahle záležitost, zeptá se ho.

„Já jsem Zu'tra, prorokyně kriořanského lidu ze Sektoru 12 a vaše setkání zde není náhodné," zdánlivé ticho přerušil opět sykot, „Vaší planetu sledujeme již nějakou dobu a s jistotou můžeme říci, že před námi stojí charakterní osobnosti, které nedovolí, aby se jí něco stalo." Doktor i Ashildr se na sebe podívali s naprosto překvapenými výrazy.

Nakonec se Ashildr musela alespoň pro sebe usmát. Žije sice věčně, ale nevzpomíná si, že by v poslední době udělala něco pro záchranu rodné planety. Vždyť poslední roky života procestovala vesmírem, ani neví, jak moc se ta modrá planeta změnila za dobu její nepřítomnosti. Doktor si jejího úšklebku všiml, a ona si všimla jeho káravého pohledu. Opět se napřímila a raději nahodila neutrální výraz.