Je to zvláštní, znovu ležím na posteli, nohy schoulené k tělu a držím se za kolena. Po tvářích mi stékají kapky slané vody a já mám opět ten pocit, jako by kolem mě létalo cosi, připomínajícího nějakého velkého černého dravce, nebo snad okřídleného démona, nevím přesně, jen mám svazující a bezmocný pocit. Nemohu se pohnout, mé tělo se začíná třást a stává se bezvládným a já upadám do hlubokého spánku. Probouzím se až v nemocnici na lůžkovém oddělení.
„Tohle bylo naposledy, naposledy co mi ten příšerný pocit užíral každou část mého těla, už ne, musím s tím přestat.“ Chytla jsem se za hlavu a otevřela oči. Chvíli nebylo vidno nic, protože silný sluneční svit mě na malou chvíli zcela oslepil. Mé oči za chvíli začaly vnímat realitu. „Ano, zase tady,“ napadlo mou mysl, když zaregistrovala, kde opět jsem. Okamžitě s tím musíš přestat, rozbouřilo se mé podvědomí. Mezitím, co si na mě mé podvědomí vylévalo zlost, přerušil ho doktor Stevenson. „ Dobrý podvečer, slečno, tak už jste tu zase?“
„Ale Robe, my si přece tykáme ne?“ zasmála jsem se přísně. „Jistě Aby, ale teď už budu mluvit vážně, nemůžu ti nic přikazovat, ale jako tvůj doktor a jako tvůj kamarád, tě prosím, přestaň s tím, ničíš nejen sebe, ale i ty kolem.“
„Já vím, jen nemůžu přestat, sám víš jaké to je.“
„Ano, vím Abygail, ale dostal jsem se z toho, díky tvé matce a tvému otci a myslím si, že by neradi viděli, že jsi do toho vlítla taky, aspoň to zkus, za to nic nedáš, vždycky ti můžu pomoct, stačí jen chtít,“ dodal, odcházejíc ze dvěří, ale pak se vrátil. „ A mimochodem, dlouho už nebudu terapeutem, od zítra zůstávám pouze, čistě ošetřující lékař, takže, pokud chceš něco vědět, zavolej mě, maximálně ještě zítra, budu zaučovat nového mladého terapeuta, můžeme to zkusit na tobě, budeš se mu líbit.“
„Ale no jo...... Robe? Já zapoměla na Dess!“
„Neboj, vše je zařízené, hlídá jí má všudypřítomná žena“
„Děkuju, já vím, že už vás to musí otravovat.“
„O to se nestarej, ještě si zdřímni, zítra naviděnou Aby.“
:Ahoj Roberte,“ mé oči tupě zíraly to bílé zdi a já se jen zhrozila, kazím život nejen sobě, ale také mojí sestřičce. O to mě to mrzí víc, má život před sebou a já jí jen ubližuji.
Tohle se nedělá, ale já musela, podepsala jsem reverz za Robertovými zády a běžela za sestřičkou.
„Ahoj Rebeco, už jsem zpět beru si Dess domů, tak moc děkuju za hlídání a omlouvám se“.
„Ahoj Aby,“ radostně mě obejmula má malá sestřička a já měla v tom okamžiku skleněné oči. Nemůžu jí takhle opovrhovat, vždyť mě má tak ráda a já se jen do morku kosti ničím.
„Jdeme domů zlatíčko a začneme od znova,“ nechápala, proč tohle povídám, ale sladce se usmála a dala mi tu nejsladší pusinku na tvář.
Doma nebyla jediná surovina, abych uvařila alespoň něco malého k jídlu, ale nezbyla mi ani koruna. Bylo to tu zase, ten ponižující pocit, když se moje oprášená kytara ocitla v mé ruce a já v mžiku byla na náměstí a hrála pro kolemjdoucí, abych si vydělala na jídlo pro Destiny. Dvě hodiny mi trvalo, než jsem měla na toasty s trochou obyčejného sýra salámu a zeleniny. Moje nohy se motaly, ale statně se mi podařilo dostat se včas až domů. Toasty se dělali v toastovači a my si spokojeně hrály v Destyiným pokojíčku při lampičce. Jak krásně vypadá, jak sladce se směje, to vše mi dodávalo kuráž a odvahu se znovu postavit na nohy.
Ale druhý den to přišlo znovu, dívka hledící na svou ubohou tvář do zrcadla, v ruce držící dvě oranžově zbarvené pilulky. „Už nesmíš, slyšíš, nežer ty prášky, podívej se jaká je z tebe socka, jen se podívej jak vypadáš, si hubená, propadlý tváře, ošklivá pleť dělej něco ze sebou a tohohle se už ani nedotkni,“ i můj přísný hlas mi nahnal strach. Jen jednu, škemralo podvědomí. „Ty už mi do toho taky nekecej!“
Jen ještě jednu Aby, s lišáckým pohledem mě pobízelo, samozřejmě jsem ho poslechla, jedna poslední pilulka vklouzla do mého hrdla. Ostatní rychle skončili v odpadní šachtě.
„To byla poslední, slyšíš, poslední, už mě nech žít,“ ozývalo se přes celý barák mé běsnění na účet mého bezcitného podvědomí.
„Aby, Aby někdo tady je, venku, zvoní zvonek,“ křičela Destiny.
„Už jdu, hlavně neotvírej.“
Nohy mě těžce donesly až ke dvěřím, malý háček mi umožnil pootevřít dveře. „Kdo to je?“
„Dobrý den, vy jste Abygale Rodriguezová?“
„Ano.“
„Těší mě, já jsem Liam, váš nový terapeut, měl jsem s vámi mít dnes hodinu, ale Rob říkal, že nejspíš utečete, tak mě poslal na tuhle adresu, mohu jít dál?“
„Já o žádné terapeuty nestojím, už jsem s tím přestala, jestli si chcete popovídat o nečem jiném, pojďte zadním vchodem, ale o mé minulosti se s vámí jednoznačně bavit nebudu, děkuju.“
Došlo mi, že na mě stejně spustí své doktorské veličiny, ale pustím to jedním uchem tam a druhým ven.
„To by se sem asi težko dostal, když není odemčíno,“ vyrostl mi úsměv na tváři a sebrala jsem klíče ze skříňky. „Moment už jd...........
Mé tělo se bezvládně zkácelo na podlahu. Pamatuji si jen matně nějaký mužský hlas, bavící se zřejmě s Destiny, protože ten druhý byl slabounký a ustrašený. Pak už jen pohodlí své postele a svůj pozdější výraz v zrcadle po mém probuzení. Na druhé půlce postele ležel dopis.
„Dobré ráno, nebo dobrý večer Aby, nemějte strach, Destiny je uložená ve své postýlce a spinká, kdyby vám bylo špatně, zavolejte Robovi a nepřeceňujte své síly, omlouvám se, že vás moje přítomnost obtěžovala, ale prosím vás o jedno, nekazte si svůj život, můžete prožít ještě tolik krásných věcí a máte po boku milující sestřičku, co víc si přát. Opatrujte se. S pozdravem L.“
„Vůbec netuší, jakej můj život je!“ Dopis skončil v koši i mezi mými pokusy o to, psát knížku. Jak dlouho už mě nenapadla jediná dobrá věta, jediný dobrý příběh. Vím jak dlouho, od tý doby co si zapatláváš hlavu tím hnusem, změnilo najednou názor mé podvědomí, až mě to zaskočilo.
„Vím to, ano vím to a proto s tím něco udělám, najdu si práci, až si něco vydělám, dám Dess do školky, aby měla kamarády, opravdové kamarády, né takový kámoše, jako jsem měla já, podrazáky, feťáky, je mi z toho špatně,“ ale zároveň mé srdce něco hřálo, pocit, že by se vše mohlo obrátit k lepšímu. Mé sirotčí už mi nestačilo abych nás obě uživila, proto hned o deset minut později byl na internetu vyvěšen inzerát „DÍVKA V TĚŽKÉ ŽIVOTNÍ SITUACI HLEDÁ PRÁCI.“
„...so baby i will wit for you...“
„Prosím, Abygale Rodriguez...ano...klidně zítra..ano, jistě...děkuji moc, naslyšenou,“ tohle bylo rychlé. „Mám práci jistou, ještě abych tam něco neprovedla, znám se, ale teď už spát, ať jsem zítra fit, Dess bude muset zůstat u paní Stevensonové, ale to nevadí.“ Konečně mě hřálo znovu teplo mého lože a já se uložila do říše snů.
