17. Nejhorší okamžik v mém životě

82 6 1
                                    

 Omlouvám se za tento krátký díl a ještě následující krátký díl :) Ale pak už konečně..........no nechte se překvapit :)

Zvedla jsem telefon, který horlivě vyzváněl na nočním stolku a vzbudil mě. „Dobrý den, Abygale že? Já jsem Johannin přítel Rob.“ ozval se rozechvělý hlas postaršího muže. „Ano, už vím, ahoj Robe, děje se něco?“

 „Aby zlatíčko, Johanna a tvá sestřička měli při cestě na nákupy nehodu.“ Srdce se mi na malý okamžik zastavilo a ukápla mi první z následného lijáku mých slz. „Jsou v pořádku že ano? Řekni mi že jsou v pořádku.“

„Zatím nevím jak je na tom Destiny, ale Johanna má zlomená žebra a pravou stehenní kost, pár modřin, jsem s ní na pokoji, tvou sestřičku zatím operují, nejspíš to bude nějaké vnitřní poranění, hned jak se něco dozvím dám ti vědět, budeš chtít poslat letenku?“ jeho hlas zněl soucitně a lítostivě. „Dobře, zavolej mi kdykoliv, mrzí mě to ale nemohu teď odletět, zkusím to ještě nějak udělat.“

 „Tak fajn, drž se, zatím ahoj.“ tichým tónem se rozloučil a položil telefon. Slzy nešly zastavit, hroutil se mi před očima celý svět. „Nechci přijít i o svou sestřičku, jen to ne!“ Nevnímala jsem, že mi opět vyzvání mobil, tentokrát je to Liam. Bez váhání mačkám zelené tlačítko. „Liame, přijeď prosím, přijeď.“ Mezi vzlyky mi bylo sotva rozumět jediného slova. „Šššt, Aby, co se stalo, neplač.“ Rychle po něčem štrachal a už bylo slyšet bouchnutí dveří a následné odemykání auta. „Jsem na cestě, tak copak se děje?“ ptal se ustavičně. „Něco se stalo, povím ti to až přijedeš.“ Ukončil hovor a během minuty se rozrazily dveře, zhroutila jsem se mu do náručí a bez přestání mi tekly slzy po tváři. „Johanna s Destiny měly autonehodu, Destiny operujou, Liame já se tak bojím, nechci o ní přijít, jako o mé rodiče.“ Nešlo přestat ani se na chvíli uklidnit. „To je mi líto, uvidíš, že bude v pořádku, nepřijdeš o ní, to ti slibuji.“ Tiskl mě k sobě pevně. „Nic není jistý Liame, Rob říkal, že má vnitřní zranění, mám strach.“ Vzal mě do náruče, sedl si na gauč a já se mu schoulila na klíně do malého klubíčka. „Neplač Aby, vím jak je to těžké, ale zkus to, dost mě to znervózňuje tě takhle vidět, bolí mě to, když pláčeš.“ Jeho slova byla jako sametová přikrývka. „Prosím, ať je v pořádku, prosím.“ Má hlava klesla níž až na Liamův hrudník a já slyšela tlukot jeho srdce, bylo to tak uklidňující, za dalších málo okamžiků, se mi podařilo usnout.

 Neskutečně mě bolela hlava. Myslím že bylo tak půl deváté večer. Dlouhý spánek. Liam se mezitím procházel po kuchyni a držel se za hlavu. „Liame, ty se kvůli tomu nemusíš trápit.“ Zřejmě byl vytržen ze snažného přemýšlení. „Musím a není to jen tohle Aby, ale to je teď jedno, pro tebe je přednější Destiny, objednal jsem letenky, dnes v půl jedenácté nám letí letadlo do Francie.“

 „Jak nám? Ty letíš se mnou? Vždyť to stojí tolik peněz, Liame.“ Dělal jako by ho má odpověď překvapila. „Chci tě mít na očích a nejsi jediná, kdo se o ní bojí.“ Přiměl mě souhlasit s ním.

 „Dojdi si s sebou vzít nějaké věci, pojedeme ještě ke mně, abych se taky sbalil.“ Jak bylo přikázáno, tak bylo vykonáno. Za třičtvrtě hodiny byl dole kufr plný věcí. „Výborně, tak jedeme ke mě, ať nám neuletí letadlo.“

Za hodinku už jsme seděli v letištní hale a netrpělivě čekali na náš let. Opět se mi chtělo brečet. Pocit, že bych přišla o dalšího člena rodiny byl zničující. Liam si toho po chvíli všiml. „Notak, pojď sem,“ položil si mou hlavu na rameno a nos mi zabořil do vlasů. „Nikdy nedokážu pochopit, proč už nemáš ženu a děti, byl by si skvělý manžel a zahazuješ se s kamarádkou, která ti stejně tropí jen samé potíže.“ Prudce zvedl hlavu, stejně jako já a podíval se mi nasupeně do očí. „Tohle prosímtě už neříkej, já se s tebou nezahazuju, jen jsem věrný přítel, hmm.“ Let 8654 do Francie.

 „Nesnáším vzlety ani přistávání,“ houknu po Liamovi když letadlo odlepuje poslední dva páry koleček od letištní dráhy. „V klidu ty trémistko,“ cítil jak se mi klepou ruce, jemně mě za ně chytl a bříškem palce mi přejížděl po hřbetu ruky. Jeho doteky mě uklidňovaly. Je tak starostlivý, Abygale, ten kluk je pro tebe jako stvořený. Co když je to pravda. Blbost. Nikoho nechci. Jeho úsměv mě tak hřeje u srdce. „Nepřestávej se smát, tvůj úsměv by dokázal i léčit.“ Jeho tváře se barvily do červena.

 Liamovi se při téhle větě prudce roztepalo srdce. Blaženě se usmíval, na tu andělskou tvář a bylo mu jí tak líto, připomyšlení, že kdyby....snad na to nechtěl ani myslet.

Liams InfinityWhere stories live. Discover now