13. malování a první meta

87 5 0
                                    

 Dnešní pečlivé výzvědy o výpovědi mého kolegy, mi přinesli dost pozitivních věcí a taky dárek k Liamovým narozeninám. Ještě cestou z práce jsem koupila barvy a Liamovu oblíbenou čokoládovou bonboniéru.

 Okolo čtvrt na osm už zvonila u dveří Lisa a o pár minut později, když jsme se chystali s Lisou provést změnu osobnosti bez zaklepání a zazvonění vtrhl do domu Liam. „Hele mistře, tady nejsi doma, tak příště se aspoň ozvi, že si přišel,“ Lisa se pobavěne smála a nemohla z Liama spustit oči. „To je tvůj přítel nebo to je ten James?“ nechápala. „To je můj všudypřítomný kamarád Liam, Liame tohle je Lisa a James spřijde okolo osmé, nezbývá nám moc času, pojď nejdřív ti asi vytrháme obočí, nějakou řasenku trochu tvářenky, ale zprvu vybereme nějaké oblečení. Doufám, že ti bude, přece jenom jak tvrdí tady pan Payne mám prdel jako Jennifer Lopezz, tak aby na tobě neplandaly kalhoty.“

 „Náhodou, je to ideál každýho mužskýho, já jsem jak dvakrát přelomenej vítr,“ dodala s nadzvihnutým obočím. „Je chytrá,“ poznamenal Liam a ukradl z ovocné mísy na stole jablko, jedním ukousnutím bylo skoro celé pryč. Nastala přeměna, hnědé skinny jeans skvěle obepínali jeji štíhlé nohy a bílý top s černým nápisem Free k tomu skvěle padl. „Ještě kožená bundička a teď make-up a účes, trochu černé řasenky, červenější tvářenku a dožehlit pár pramínku a budeš jako ze škatulky. Po mé těžce odvedené práci na sebe zírala do zrcadla. „Vůbec se nepoznávám, jsem, jiná,“ chytla se za koženou bundu a sjela své proměněné tělo od hlavy až k patě. „Páni, tak teď bych tě vůbec nepoznal,“ u dveří stál překvapený Liam, „co ty tvoje ruce nedokážou Abygale, čistá práce.“ Jakmile to dořekl, už bylo slyšet hlasité bouchání na dveře. „Ahoj Jamesi, nemusíš nám vyrazit dveře.“

 „Promiň Abygale.“

 „To je v pořádku, pojď dál, jo a tohle je Liam a tohle...Liso, kde jsi?“ ostýchavě vyšla z mé ložnice, celá jen zářila. „Tohle je Lisa.“ James jí bez váhání podal ruku. „Velice mě těší slečno, já Jsem James, ahoj Liame,“ stiskl ruku i jemu a hned se dali do řeči o jakých si autech nebo motorkách, tohle není zrovna holčičí téma. „Pánové nerada váš ruším, ale dáte si něco k pití? Asi pivo co?“

 „No jasně co jiného,“ kývli souhalsně. „Já ti pomůžu ukaž,“ Lisa mi vzala lahve a půllitry z ruky a donesla je klukům. „Pivo, krásný holky, co víc si jen přát,“ pronesli s půllitrem v rukou a přiťukli si nazdraví. „No tady máte krásnou dámu, já jsem jak hastroš v domácím, musím totiž vymalovat kuchyň,“ ukázala jsem válečkem na Lisu, která se přihlouple culila na Jamese i na Liama, ten se zvedl a sebral mi váleček z ruky. „Pomůžu ti, pujč mi ten tvůj, můj dress a budeš mít o práci míň a mimochodem, ty legíny jsou super.,“ ohlédl se přes rameno přímo na zadní část mého těla. „Chlípníku, aby si taky za chvíli nebyl na bílo, jako ta stěna,“ pohrozila jsem mu štětcem namočeným v barvě. „Pomůžeme vám taky, ale musíš nám taky půjčit něco na sebe,“ zazubil se James. „Jistě jsem charita na hadry, tak pojďte něco vám vyberu.“ Lisa dostala staré tepláky a triko a James dostal triko po mém tátovi. „Hlavně ho moc neznič, je po tátovi,“ oranžové triko mu přistálo na hlavě a Lisa to s pobavením sledovala. Liam, vypdajíc při tom důležitě a zkušeně, jakž takž namíchal barvu a mohli jsme se dát do práce. „Ta stěna u okna bude tou tmavší barvou a ostatní tou světlou.“

 „Dobře šéfová,“ bylo k věci si vzít staré věci, za chvíli barva lítala všude. Lisa s Jamesem se k sobě dost měli, povídali si a smáli se jako malé děti, byl na ně krásný pohled. „Promiňtě, já už musím jít budu hlídat svou mladší sestru a musím jí dát spát, díky za společnost,“ poděkovala Lisa, převlékla se a cyhstala se odejít. „Počkej jdu s tebou,“ pohlédl na nás dva James a seskočil z kuchyňské linky. „Jen běž, my to zvládnem,“ povzbudil ho Liam a otřel mi štětec o špičku nosu. „Zase si mi tady zbyl jenom ty, co já s tebou budu dělat,“ beznadějný vzdech mi vyšel z úst. „Tak já jdu domu a domaluj si to sama,“ urazil se. „Samozřejmě, že si dělám srandu, musíme to domalovat a sama bych to nezvládla, odpustíš mi to?“ Psí oči zabraly. „No jistě, nenechám tě ve štychu ty moje JLo,“ tentokrát byla bílá barva i na mé tváři, nejspíš i na vlasech. „Budeš mi to drhnout, víš jak to jde blbě smejt,“ můj nasupený výraz ho spíš rozesmál, než zastrašil. „Řekl sis o to,“ chvíli malování kuchyně připomínalo spíše malovací válku. „Nech toho Abygale.“ Naplňoval mě pocit přátelství a vzájemné opory. Liam si mě přitáhl k sobě a zabořil mi nos do vlasů. „ Teď už nic nezmůžeš,“ stískl ještě pevněji a já se nemohla ani hnout. Vtu chvíli to byl zdaleka jen reflex, jenže dobře mířený, takže si Liam svíjel na zemi v bolestech. „To si nemusela, teď budu neplodnej.“ Nepřišlo mi nic vhodnějšího, než se příšerně začít smát. „Promiň, promiň Liame, moc mě to mrzí,“ nevypadal moc nadšeně že se mu směju, ale co s tim v tu chvíli mohl nadělat, nic. „To není vtipný, moje koule Aby,“ vypadal, že se každou chívli rozbrečí. Teď už mi ho začínalo být líto. „Liame, promiň, vážně je to tak strašný, já nechtěla.“ Vypadal vážně komicky s pytlíkem ledu mezi nohama. „Áááá, úleva,“ zapředl, když si položil pytlík právě na ono místo. „Moje pravá koule je jak kdyby se zrovna smažila v pekle, vážně děkuju Abygale,“ snažil se smát, ale bolest mu to nedovolila. „Vypadáš jako hromádka neštěstí, ještě jednou se omlouvám.“

 „Třeba jsou tvoje polibky léčivé, dej mi pusu a odpustím ti,“ vydíral mě přidrzle. „Liame, víš co jsem ti včera říkala a moje polibky vážně léčivý nejsou, budeš se muset vyléčit sám.“ Ale ze spárů jeho pevného stistknutí se nedalo vytrhnout a jeho obličej se v tu ránu ocitl těsně před tím mým, „alespoň to zkus, za to nic nedáš a já už tě chci konečně ochutnat, vždycky jsem chtěl.“ Pohladil mě po tváři a prohlídl si má ústa až do nejpodrobnějšího detailu. Neuběhla ani sekunda a už se ke mě naklonil dostatečně blízko aby mohl dosáhnout, po čem tak prahnul. Naše rty se spojily, tentokrát to nebyl ten chladný polibek, ale byla v něm špetka vášně. Chytl mě jemně za tvář a líbal, tak dlouho dokud mi nedošlo co právě dělám. „Liame, já jsem, já... nechtěla,“ pocit zmatenosti mě přetlačoval. „Ale já chtěl, tak už se tolik neboj, může to zůstat jen mezi námi kamarády, nechci se vázat, teď už ne, to sama moc dobře víš,“ mrkl na povzbuzení. „I kdyby si nechtěl, nevím jestli je to správné, když spolu dva lidi nechodí.“

 „Já se s tebou nechci vyspat, hlavně vím, jak na tom jsi a co všechno sis prošla, ani bych se o to nesnažil, nejsem blázen, ty trdýlko, jen chci cítit, že si u mě, pojď lehni si ke mně,“ poplácal rukou na volné místo vedle sebe. Když už byla naše těla tak blízko u sebe, v tak napjaté chvíli, nešlo tu jen tak nehybně ležet a hledět mu do očí. Jeden polibek za druhým kladl na mé vlhké rty, chvíli se na mě jen tak díval a pak zase pokračoval. Ve skutečnosti nechápu, jak mohl vydržet jen při tomhle, ale moc si toho vážím. „Sladce spi, já to domaluju a dojdu se umýt,“ poslední slova se vytrácela, jako kdyby se vzdaloval o tisíce kilometrů, ale bylo to jen milné zdání, to já upadala do hlubokého spánku. Nevzbudilo mě ani když se ukládal zpět na místo, kde ležel. Jen jeho polibek mě zalechtal na tváři. „Dobrý večer slečno, nechtěla by jste se jít také umýt,“ vždy mi dokázal zvednout náladu, jen se na mě podívat. „Už běžim, páni, ty si to vážně vymaloval, to je nádhera,“ jeho všeobecný talent mě nepřestal překvapovat. Ta barva šla šíleně špatně smít. „Doháje, budu tu do půlnoci.“

 „Chceš pomoct?“ ozvalo se skrze dveře. „Ne díky, vzhledem k tomu, že mě nepotřebuješ vidět jak mě sám život stvořil, tak si poradím.“

 „Vážně, škoda,“ zavtipkoval, jeho kroky vedly do vedlejšího pokoje, nejspíš stlal postel. „Ale pohni potřebuju na záchod,“ klepal horlivě na dveře, „nebo ti venku počůrám kytky.“ „To nezkoušej.“ Sotva se mi podařilo vlézt z vany, omotat se ručníkem a odemknout, Liam už vtrhl dovnitř a bez ostychu si rozepl kalhoty a prostě, to udělal. „Já jsem pořád tady, nevadí ti to.“

 „No teď mi to vážně nevadí, nemohl jsem to vydržet.“

 „Jasně, ty si vážně prase.“

 „V klidu,“ křičel za mnou do ložnice, když jsem se převlékala, „já se prostě jen nestydim.“ Nikdo ho sem nepustil. „Ježiš, ale já se stydim, běž pryč, říkal si, že se se mnou nehodláš vyspat, ale děláš všechno pro to, aby k tomu došlo.“

 „Tak se přede mnou neschovávej a v tomhle se zatraceně pleteš, když nebudeš chtít ty, nebudu chtít ani já, to si zapamatuj, koneckonců, nemáš se za co stydět,“ strhl jedinou látku která zakrývala můj hrudník. Oba jsme na sebe zírali v zrcadle. „Proč to děláš,“ můj pohled odvrácený k zemi byl z jedné strany smutný, z druhé cudný a ze třetí, prostě dychtivý. „Protože si nádherná a výjmečná žena Abygale.“ Konečky prstů přejížděl po mých ramenech a krku. Má mysl se poddávala jeho dotekům. „A myslím si, že by si ani tak hluboko neklesla, že by ses vyspala s takovým vandrákem jako jsem já.“

„Tak tohle neříkej,“ můj prudký pohyb o 180° ho donutil couvnout, „nejsi žádný vandrák, to zaprvé, ale máš pravdu, nechci to udělat a ani chtít nebudu, prostě k tobě nic víc než přátelství... možná s trochou vášně necítím.“ Zklopil hlavu k mému hrudníku, „takové výstavní kousky,“ usmál se pro sebe. „Dovol mi aspoň dneska, abych se o tebe postaral se vší úctou.“ Jeho prosebný výraz mi nedal na vybranou, „tak prosím.“ Nepřestávala mě udivovat jeho trpělivost a zdrženlivost. Položil mě na postel, z vázy vytáhl paví pero a přejížděl jím, nejdříve po mých rukách a následně po celém hrudníku a krku. Byl tak pečlivý, nevynechal jedinou část a já začínala být vzrušená. Když se peříčka otírala o mé bradavky, můj svět se začal bortit na malé kousky a já se zhroutila pod nátlakem orgasmu, který jsem dosud ještě nepoznala, bylo to něco jiného, něco nového. Liam se spokojeně a sladce usmíval. Už jsem pootevřela ústa, že něco řeknu, ale popravdě, nic mě nenapadalo. „Nic neříkej,“ sklonil se pro jednu nevinnou pusu a lehl si na druhý konec postele. „Teď spi má nejlepší kamarádko,“ spěšně mě přikryl dekou a zhlasl malou stolní lampičku. „Sladké sny,“ zašeptal do tmy a už víc neříkal, ani já se nezmohla na jediné slovo.

Liams InfinityWhere stories live. Discover now