3. O pár měsíců později ....

129 7 0
                                    

 „Dejte to támhle, ano děkuji.“ Práce, která pomáhá lidem v situaci, ve které byla i má maličkost, je to úžasné, když jim můžete pomoci, ale občas se také stane, že skončí špatně, vy si to potom vyčítáte, ale na druhou stranu záříte hrdostí, že vy jste to zvládla, vy jste se z toho dostala. Vysněný plat, vysněná práce, Destiny navštěvuje školku kousek od našeho nevého bungalovu, který jsme si před nedávnem pořídili za utržené peníze. Žije se nám krásně, ale stále mě občas svazuje pocit samoty, víte co tím myslím, že nemám vedle sebe mužskou oporu. S Jakem to nevyšlo i když stále je má práce na jeho oddělení, je to pryč, teď je to spíše obráceně, přibrala jsem deset kilo, můj dekolt nabyl větších velikostí a pan, teď už mu nemusím říkat šéf, si začal všímat, že existuji.

Bohužel, žena jako ty Aby, nespadne na takovou úroveň a nebude se zahazovat s nějakým křupanem, prohlásilo vítězoslavně mé nadchnuté sebevědomí. I když už se máme finančně dobře a máme nový dům, naše osobnost se nijak nezměnila, stále to je ta bláznivá Aby a bláznivá Destiny, které jste znaly, sice o rok starší, ale stále stejné.

Náhle se ozvalo tiché zaklepání na dveře. „Dále.“

„Dobrý den slečno Rodriguezová, já jsem Samantha Cole,“ podala mi ruku slečna malého vzrůstu, připomínající spíše teenagerku, než ženu, které je, kolik vlastně, 25 let.

„Těší mě, posaďte se a povězte mi co vás trápí.“

„Mám přítele, tedy, měla jsem, já vlastně nevím, podezírala jsem ho, že někoho má, stále jsem mu kontrolovala telefon, četla mu zprávy, pročítala volaná čísla a mám pocit, že mi z toho tak trošku přeskočilo a skončilo to až u pilulek.“

„Máme podobný, vlastně skoro stejný příběh slečno, ale teď jsme tu pro vás, nejdříve mi zkuste popsat, jak přesně vás napadlo, že si vezmete zrovna piluky?“ Se Samanthou to bylo jiné, než s ostatními, přesně jsem znala pocity i situace ve kterých se ocitla a proto bylo snažší se vžít do její situace.„Víte Liam je taky terapeut a o to víc mě to děsilo, stále se ptal jestli mi něco není a tak.“

„Liam ? Ano, vím, ten mě měl také léčit, ale nepustila jsem ho do domu, to bylo v den kdy mě našel ležet na podlaze, postaral se o mou sestřičku a vícekrát jsem ho neviděla, vlastně jsem mu ani nijak nepoděkovala.“

„Liam, je starostlivý člověk, jenže já se zamilovala do někoho jiného, nemůžu žít s někým, kdo mi diktuje co mám a co nemám dělat, je to má věc.“

„Ano to plně chápu.“

„Budu se s vámi muset rozloučit slečno Rodriguezová, musím běžet do práce, děkuji, moc krásně jsem si s vámi popovídala, v celku se mi ulevilo, tak za týden na shledanou.“ „Nashledanou, Samantho.“

Taky mi dnes pracovní hodiny končily dřív, proto byla doma dřív i Dess a mohla začít naše dámská jízda, večerní pouť. Skvělá zábava, žádná atrakce nepřišla na zmar.„Pět ran na růže prosím- prásk, prásk..“

„Dobrý večer, pět ran na růže,“ přitakal v celku drzý muž a sestřelil růži na kterou mířila halvěň mé vzduchovky. „Pane, sestřelil jste mojí růži.“Potřeštěně se zaculil a odešel i s růží. „ Aby, kup mi cukrovou vatu,“ žadonila Destiny. „Dobře, ale potom už půjdeme domů.“

„Jednu míchanou prosím.“

„Děkuji, nashledanou,“ usmála se paní u stánku a podala mi obrovskou vatu na špejli.

„Tu máš Dess a neumaž se.“U vchodu nás míjela banda praštěných chlapů, jeden z nich se ale zatavil. „Omluvíte mě Abygale, tady vám vracím vaši růži,“ přitakal muž přidrzle a hluboce se usmál.„Eh, děkuju, ale nechte si jí a jak znáte mé jméno?“

Liams InfinityWhere stories live. Discover now