Odkaz osudu

S rychlostí větru

,,Tati!" Malé děvčátko s vlasy v barvě noci se zoufale prodíralo nízkým porostem. Ostré větve zanechávaly na její bledé kůži zarudlé škrábance, ale ji to nezastavilo. Z posledních sil popadala dech. Les byl v těchto místech hluboký a děsivý. Ona však neviděla nic jiného, než široká záda muže, běžícího před ní. ,,Tati stůj!" vykřikla, ale její tichý hlásek byl odnesen hvízdavým větrem. Nebyla to noc, kdy byste chtěli být sami venku. Okolní les byl tmavý, hustý a plný nejrůznějších šelem. Běžící dívka je nemohla vidět, nepochybně ale cítila jejich hladové pohledy na svých zádech. Otcova vysoká postava se začala vzdalovat. Z posledních sil ještě zrychlila. Na dívku, která sotva nedávno dosáhla věku tří let běhala rychle. Doma ve vsi předehnala většinu chlapců starších než ona, ale tady to nestačilo. Na čele cítila ledový pot a do očí se jí draly slzy. Ještě než se vyčerpaně svezla do tlejícího listí, stihla naposledy zavolat ,,Prosím, tati zastav..." V tu chvíli se otočil. V pravé ruce svíral svůj dlouhý a těžký meč. Rychle se vrátil k vystrašené a promrzlé dcerce.

,,Co tady děláš!?" Z jeho hlasu nezněl vztek, který holčička očekávala. Jenom strach. ,,Tady nemůžeš být!" pevně objal vyčerpanou dívku a přehodil přes ni část svého pláště. Cítil jak se třese zimou. V té noční košilce, co měla na sobě, musela vážně mrznout, uvědomil si při pohledu na jinovatkou pokryté kmeny stromů. ,,Kde je Michael? Proč nejsi s ním?" Strach v jeho hlase se jí zahryzl hluboko do srdce. Netušila, čeho se bojí, netušila, co se právě teď dělo ve vsi, kde žili. Neslyšela křik a pláč, neviděla lidi umírat. ,,Chci tu být s tebou." Zašeptala do jeho kožené vesty. Věděla, že ji slyší a moc dobře slyšela jeho smutný povzdech, i když se ho před ní pokusil skrýt.

Křoví nedaleko od nich se nepatrně pohnulo. Mohl to být zajíc? Nebo liška? Ne, tohle bylo něco většího. Ze tmy se vynořila vysoká postava oděná v černém. Černý plášť za ní vlál, jak se blížila ke dvojici na zemi. V pravé ruce držela zlověstně vyhlížející meč, na němž by se, nebýt tmy, daly zahlédnout stopy čerstvé krve. Otec se vyprostil ze sevření svojí dcerky a postrčil ji směrem, odkud přiběhla. ,,Běž najít bratra!" Strach z jeho hlasu zmizel. Teď mluvil s ledovým klidem, který ji vždy tak děsil. „Tati, prosím..." hlásek malé pobledlé holčičky se chvěl a byl zčásti odnášen šuměním deště a větru. Otec pozvedl svůj meč, zatímco sledoval každý pohyb muže v černém. ,,Mlč. Neříkej mi tak a utíkej Taro! Najdu si vás, až budete v bezpečí." Rozkázal, aniž by se na ni ohlédl.„Ale tati-" vypískla, v okamžiku ale byla přerušena jeho ledovým hlasem: „Nejsem tvůj otec jasný? Všechno od něj je doma ve skříni. A teď už u bohů běž!" Stál jako skála, s mečem stále připraveným k útoku. Její srdce se sevřelo zoufalstvím, když zahlédla další stíny skryté mezi stromy. Vlastně si ani neuvědomovala otcova slova. Se slzami v očích se otočila a rozběhla se pryč. Dostala se ale sotva za nejbližší strom, když ji rána kovu o kov přinutila se zastavit.

S hrůzou v očích se ohlédla a vyděšeně sledovala, jak muž, který jí byl otcem, vší silou odrážel rány pěti útočníků. Měla strach. Chtěla se rozběhnout a běžet daleko odsud. Ale i přesto nedokázala odtrhnout oči od bojujících mužů. Někdo jí položil ruku na rameno. Trhla sebou a prudce se otočila. Chtěla vykřiknout, ale další ruka jí rychle zakryla ústa. Její srdce divoce bušilo. Když však spatřila jenom známou tvář z části zakrytou neupravenými hnědými vlasy, trochu se uklidnila. Michael pevně držel její rameno a prst druhé ruky přiložil ke rtům, aby naznačil, že má být ticho. ,,Taro, musíme rychle pryč!" Hovořil velmi tiše, přesto bylo z jeho hlasu slyšet, jaký měl vztek. Tara by také nic jiného nečekala. Poté, co se vytrhla z jeho sevření a utekla do lesů, byl jeho vztek naprosto oprávněný. ,,Taro! Posloucháš mě vůbec?!" Nepřítomně přikývla a ohlédla se k místu, kde naposledy viděla otce.