Odkaz osudu

Nejsi připravená...

Několik dní uběhlo poněkud vklidu. Tara chodila včas a dělala, co mohla, aby nedala Damienovi záminku k hněvu. Velitel pravděpodobně viděl její snahu, protože podstatná část všech výcviků probíhala klidně a bez dalších nepříjemností. Velitel většinu času mlčel a už se nezmínil ani o obávané návštěvě starce v horách. Tara mu za to byla vděčná. Doufala, že třeba zapomněl.

Z malé arény odcházela vždy až po Damienovi a dávala si velký pozor, aby ji náhodou nespatřil, když zatáčela rovnou do úzké chodby. Každým dnem si víc a víc zvykala na chodbičky, kterými denně procházela. Po třech dnech už měla pocit, že ví přesně, kudy jde. Věděla, že kdyby zatočila vlevo na té a té uličce, vyšla by na druhé straně bludiště a věděla dokonce, kudy se může vrátit zpátky k točitým schodům. Byla si jistá, že by trefila snad i poslepu. S každým dalším dnem rostlo její sebevědomí.

Dnes ale bylo něco jinak. Jako každé ráno bez přemýšlení seběhla schody. Po tolika dnech, co zde strávila, ji začínaly nekonečné tmavé chodby spíš nudit, než děsit. Už ani nepohlédla na pochodeň, která pro ni byla před několika dny jedinou záchranou před všudypřítomnou temnotou. Její oči dávno přivykly šeru a dokonce i temné koutky už zůstávaly bez povšimnutí. S klidným nic neříkajícím výrazem otevřela těžké dveře a vstoupila do malé arény. Věděla, že Damien se nesmí o jejích odpoledních výletech do spodní arény dozvědět.

Byla tu brzy. Když odcházela z cely, ještě byla tma a i když odsud nebylo vidět ven, věděla, že má ještě čas. Prohrábla si vlasy a přešla k bedně, kam Damien ukládal zbraně včetně těch dřevěných. Bedna byla odemčená, přestože po veliteli tady nebyla ani stopa. Tara se obezřetně ohlédla a zvedla víko. Kovový lesk ji uhodil do očí, když odklopila víko. Tara na okamžik zalapala po dechu. Tolik zbraní pohromadě snad ještě neviděla. Dlouhé meče, krátké meče, nože, dýky a spousta dalšího. Tara to všechno ani nedovedla pojmenovat. Ohromeně zvedla jeden z delších nožů a natočila jej na světlo. Na první pohled bylo znát, že zbraně jsou výborně udržovány, když ale přejela prstem po ostří, okamžitě poznala, že je tupé. Pousmála se a ještě chvíli sledovala pohybující se odlesky odraženého světla pochodně. Bylo to něco úchvatného. Nikdy si nemyslela, že zbraně mohou vypadat tak krásně.

Za sebou zaslechla tlumené kroky kožených bot a slabé zavrzání dveří. Okamžitě vrátila nůž na místo a otočila se jeho směrem. Stál tam. Nehybný jako skála. Jen tam stál a sledoval ji svým chladným pohledem plným krutosti. Taře přejel mráz po zádech, stejně, jako pokaždé, když toho muže viděla. Zaplašila ten plamínek strachu a přinutila se, zvednout k němu zrak. Vlasy mu jako obvykle padaly do tváře a částečně zakrývaly hnusnou jizvu na jeho tváři. Kdykoliv Tara jizvu spatřila, přepadlo ji nutkání zase sklopit zrak, přesto to neudělala. Velmi dobře si pamatovala, co následovalo, když naposledy pohlédla na špičky svých okopaných bot. Stále měla v paměti, jak rychle vystřelila Damienova ruka, aby tasila meč. Tara tehdy ani nestačila popadnout klacek.

Dnes se ale velitelova ruka nehýbala. Meč zůstával bezpečně zasunutý v pochvě a všechno se zdálo klidné. Tara začínala to ticho proklínat. Nevěděla, co má dělat. Má tam stát? Má něco říct? Neměla tušení, proto jen stála s nevyřčenou otázkou vepsanou ve tváři.

„Zase strkáš nos do něčeho, do čeho ti nic není?" udělal krok dopředu a pohledem ukázal na velkou bednu za jejími zády. Tara se ani nepohnula. Netroufla si ani na pokrčení rameny. Jen stála a snažila se zaplašit mrazení v zádech a uklidnit roztřesené ruce. „Co jsi hledala v té bedně?" přiblížil se o další krok a chladně na ni pohlédl.

Tara se zhluboka nadechla a sebrala všechnu svoji odvahu, která v ní ještě zbyla. „Proč nemůžu taky používat zbraně, místo kusu dřeva?" její hlas byl daleko slabší a bojácnější, než doufala, ale přesto se udržela, aby nesklopila zrak.