Odkaz osudu

Stín minulého dne

Malé dveře se s vrznutím zavřely a Tara konečně osaměla v malé podkrovní místnosti, která jí byla kdysi druhým domovem. Úzká postel při zdi, dřevěná židle a malá polička už najednou nebyla tak známá jako kdysi. Tara pomalu přešla na druhou stranu místnosti a spustila starý vojenský plášť ze svých ramen tak, že volně dopadl na dřevěnou podlahu a drobné kapky vody od něj odletěly na několik stop daleko. Pokojík byl, tmavší než si pamatovala. Chladnější a podivně nepřátelský. Tara cítila husí kůži, rozpínající se po jejích zádech. ‚Tohle už není domov. Už ne.' sklopila zrak a třesoucíma rukama se začala svlékat. Dokonce, i když ležela zabalená v teplé prošívané dece, nemohla se zbavit toho kousavého chladu, který se do ní pustil už tam dole v kuchyni. ‚Možná jsem jim to měla říct.'

Když včerejšího večera naposledy usínala v chladné cele, měla pocit, jako by byla nejšťastnějším člověkem na zemi. Vrátí se domů a na všechno tohle zapomene. Všechno bude jako dřív. To přesně měla v hlavě, když usínala s úsměvem na rtech. Najednou necítila chlad ani tvrdé lůžko. Spokojeně zavřela oči a pomalu vdechovala chladný zatuchlý vzduch, na který si za tu dobu už dávno zvykla. Dokonce i její sny byly po většinu noci poklidné. Ve spánku viděla Helenin dům a sama sebe, jak běží po boku bratra lesem. Když se ale natáhla, aby bratra chytila, všechno se rozplynulo. Tma zahalila sluncem ozářený les a zpěv ptáků vystřídalo chladné praskání pohasínajícího ohně. Najednou stála uprostřed malého pokojíku prosyceného vůní tabáku a smrti. Už tady byla. Přímo před sebou viděla velkou postel plnou kožešin. Jako už tolikrát, mohla vidět starého křehkého muže s nepřítomnýma šedivýma očima. Stařec ležel v posteli a nad ním se jako většinou skláněl černovlasý mladík. Tuto scénu viděla ve snu již tolikrát, až ji to začínalo děsit, dnes ale bylo něco jinak. Stařec se zdál pohublejší a bledší. Šedivá košile na něm prakticky už jen visela a vypadalo to, že i vlasů má daleko méně než dřív. Tara rychle obešla postel, aby viděla na chlapce stojícího vedle postele. Černé vlasy mu spadaly do smutkem zkřivené tváře, jak se skláněl nad starým mužem. I on vypadal jinak, než před několika týdny, kdy jej ve snu viděla naposled. Vypadal vyšší. Na sobě měl zbrusu novou černou uniformu, ale v jeho očích byly slzy. „Měl tady být." Procedil mezi zatnutými zuby. „Jestli nepřijde, už s ním nikdy nepromluvím." V jeho očích se zableskl vztek a stín nenávisti přejel přes jeho tvář jako náhlá bouře.

„Nemůžeš mu to dávat za vinu, chlapče." Starcův hlas byl slabý a zčásti nepřítomný. „Chtěl jsem, aby tady byla celá moje rodina, díky vám jsem šťastný." Slabě se usmál a nepřítomným pohledem přejel místnost.

„Dědečku, nikdo tady není. Jsme tady sami." Chlapec se naklonil jeho směrem se zoufalým povzdechem, stařec ale, jakoby ho vůbec neviděl.

„Ne..." zašeptal a jeho oči se najednou zastavily v místě, kde Tara doposud stála. Tara ztuhla. Jasně viděla, že starcovy oči neprochází nepřítomně skrze ni. ‚Jak je tohle možný?' nechápavě ustoupila stranou, ale jeho oči ji stále pronásledovaly. Bylo to vůbec poprvé, kdy se na ni podíval. „Patříš do rodiny, dítě. Máš v sobě výjimečnost, jež pochází z naší krve. Nezapomeň, kým jsi a nebuď tím, koho z tebe chtějí mít." Jeho pohled ji propaloval skrz naskrz, až do chvíle, kdy se starcovy bledé oči zavřely nadobro. Všechno kolem ní se rychle měnilo v dým. Ještě stačila zahlédnout chlapce, jak s pláčem objímá starcovo mrtvé tělo a okamžik na to, už se prudce posadila ve své vlastní posteli někde uprostřed chladných chodeb a cel. Všechno bylo zase při starém až na to, že tato noc byla ta poslední, kterou tu musela strávit. Tedy alespoň s tím večer usínala. Včera večer si byla jistá, že všechno se vrátí do normálu, když se teď ale oblékala a stahovala si krátké vlasy, už si najednou nebyla tak jistá. ‚Jsem pro ně už dávno mrtvá. Třeba už si mě ani nepamatují.' do její mysli se vedraly pochybnosti, přesto ale vyrazila chodbou směrem k východu. ‚Musí si mě přece pamatovat. Budou rádi. Určitě.' Snažila se sama sebe ujistit, ale pochybnost se už nadobro usadila v jejím srdci.