Odkaz osudu

Setkání sebevrahů

Jeff pomalými kroky procházel mezi domky své rodné vsi. Jeho vlasy byly neupravené a vypadal na to, že jeho jediným snem v tuto chvíli je zalézt do postele. Unaveně se plahočil spící vesnicí směrem k Hoře. 'Zatracená hlídka. Aspoň že byl dneska v lese klid.'  Pravdou bylo, že mu dnešní hlídka, na níž proseděl polovinu noci, přišla poměrně vhod. Dnešní noc byla jedna z těch teplejších a navíc si po dnešku vážně potřeboval pročistit hlavu. 

To, k čemu došlo ráno, bylo jedno z těch tajemství, která se velice rychle rozšířila mezi lidmi. 'Možná že tu holku měli nechat na pokoji. Z tohohle nemůže být nic dobrýho.' 

Chtěl zahnout za kovárnou a co nejrychleji se dostat do své obytné cely v Hoře, ale náhlý hluk od severní věže ho donutil zastavit. Na okamžik se zaposlouchal. Nic. Ve chvíli, kdy ale chtěl prostě pokrčit rameny a nechat to být, ozvalo se to znovu. Vzteklý křik muže na stráži proťal klidný noční vzduch. "Hej ty! Stůj!" Jeff nevěděl, kdo tam dnes drží hlídku, přesto se rozběhl tím směrem. 'To se člověk nemůže ani vyspat?' Cestou minul velitele své Desítky, Robina, který mířil stejným směrem. Jeff nechtěl tvořit paniku, přesto ale sáhl po meči. 'Co se do háje zase mohlo podělat?'

Rychle doběhl pod věž, v těsném závěsu za ním i velitel a několik dalších vojáků z různých oddílů. Co se tady děje? Pohledem přejíždí všechny přítomné. Pod věží stojí pro něj neznámý voják a kohosi pevně drží. Jeff přivřel oči, aby ve tmě rozeznal, o koho by se mohlo jednat. Ve chvíli, kdy mu to došlo, se jeho srdce sevřelo úzkostí. 'Ne, to ne.' Rychle se rozešel blíž. Ke své vlastní hrůze si uvědomil, že se nemýlil. Velitel mezitím také přistoupil a odstrčil Jeffa stranou. 

,,Co tady chceš? To jsem to neřekl dost jasně?" Z jeho hlasu zněl chlad, z něhož se i Jeff otřásl. S lítostí pohlédl na dívku, která se sotva držela na nohou. Vypadala tak křehce. Po její bledé tváři stékaly slzy. Jeff tázavě pohlédl na velitele. Právě na něm teď záleží. Jen on má právo rozhodnout o jejím osudu. 'Už přece rozhodli. Vrátila se. Není nad čím uvažovat.' Tato myšlenka se mu příčila, ale nic s tím udělat nemohl. Jediné, co bylo v jeho silách bylo mlčet a  pohledem prosit velitele o trochu lidskosti.

,,Já...já vím. Ale..." její hlas byl slabý jako ráno, ba dokonce i slabší. Musela být k smrti vyděšená. A právem. 

,,Moc dobře jsi věděla, co se stane, když se tady ještě někdy objevíš." Jeff  sklonil hlavu. Velitelova slova jej ranila hluboko u srdce. Velmi dobře pamatoval, jak moc svoji sestru miloval Michael. Často sám sobě cokoliv upřel jen proto, aby to mohla dostat ona. Jak moc by ho asi ranilo, kdyby tohle viděl. 'On to nikdy nezjistí. Je mrtvý a ona bude brzo taky. Nemůžeš s tím nic udělat ty hlupáku.'  Po chvíli ticha Robin opět promluvil: ,,Arthe, odveď ji do Hory."

,,Ne! Počkejte." Její hlas přeskakoval, jak se snažila zadržet pláč, ,,Chtějí... Chtějí vás zabít. Ráno chtějí zaútočit na vesnici!" Robin se otočil jejím směrem. 

,,Lžeš!" rozkřikl se a přistoupil k ní blíž. Jeho ruka pevně svírala jílec meče.

,,Ne! Slyšela jsem je jak o tom mluvili. Říkali něco jakože pes, co někoho ovládá, všechno zkazil a stihl zaútočit na nějakou holku. Potom, že si něco vyřídí s oslem v táboře a seznámí se s jeho zadkem."

Jeff se pousmál. Po té poslední větě měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Robinovi to ale tak zábavné očividně nepřišlo. ,,Máš nás snad za takový pitomce?"

,,Říkali to. Vážně. Mluvili obecným jazykem, nerozuměla jsem úplně všemu. Potom ale říkali, že je čas zabít starce z hor a že ráno pošlou vojáky, aby odvedli pozornost. Proč bych asi..." Zarazila se, když se ke skupině přiblížil další z velitelů. Derik lehkým kývnutím pozdravil Robina, ostatním mužům nevěnoval prakticky žádnou pozornost.

Tařina ústa se pohnula, jak něco neslyšně zašeptala. Jeff byl nejspíš jediný, kdo si toho všiml. ,,Co jsi to řekla?" Přistoupil k ní blíž a zvedl jí hlavu tak, aby jí viděl do tváře.

,,To je on." zopakovala o něco málo hlasitěji. Teď už to slyšeli i ostatní. ,,To je ten člověk, co... co jsem viděla v lese."

 ,,Cože?! Ty se sem jen tak vrátíš, začneš vykládat takový nesmysly a teď ještě obviníš jednoho z velitelů Desítky jako zrádce?!" Robin prudce přistoupil k roztřesené dívce a svojí silnou rukou ji hrubě uhodil. Jeff stiskl zuby, když Tara se slzami v očích upadla do trávy, Robin  ale již ztratil svoji trpělivost. ,,Arthere. Ukonči tohle divadlo a vrať se zpátky na věž."

Ve stopařově tváři se dal rozeznat tichý nesouhlas, ale i přesto vyrazil. Téměř hrubě chytil Taru za rameno a zkroutil jí paži dozadu. V jeho pravici se zaleskla čepel ostrého nože. Tvář bezbranné dívky se zkřivila bolestí. Jeff viděl slzy v její tváři, trhalo mu to srdce. Nemohl se na to dívat. 

,,Veliteli." Udělal krok vpřed a pevně se mu podíval do očí. ,,Možná bychom mohli počkat do rána. Jestli nelže, nezaslouží si takovéhle zacházení. Nejspíš se jenom spletla. Pochybuji, že zrovna ona ví, jak vypadají velitelé Desítek."  nevěděl proč to dělá, ale už nedokázal dál mlčet. 'Za tohle můžu dost dobře skončit vedle ní.' Proletělo mu hlavou, když s kamennou tváří zíral na dívku na zemi.

Derik k němu přistoupil a se zájmem se na něj zahleděl. ,,A ty jsi kdo?"

,,Jeff pane. Od Stopařů." Jeff nasucho polkl. 'Mohl by tohle být zrádce?' Nedokázal si to představit. 'To spíš kdokoliv jinej, kdo tady teď stojí. O něm tomu opravdu nevěřím. Musela se prostě zmýlit.' 

Derik se na něj se zájmem zahleděl. ,,Máš dobré srdce Jeffe, to se dnes tak často nevidí." Pohlédl na Robina: ,,Podle mě bychom měli počkat do rána. Přece jenom z Hory ještě nikdy nikdo neutekl a o tomhle bude lepší rozhodnout i s Damienem." Jeff opět mírně sklopil hlavu. O Damienovi se vědělo, že je nejkrutější z velitelů. Jestli někdo bude přes všechno stále trvat na zabití dívky, bude to právě on.

,,Jak tedy říkáš." odvětil chladně Robin, ,,Arthe, odveď ji do Hory a pořádně zamkni. Ještě tuhle noc chci všechny Stopaře ve zbrojnici, Jeffe, postarej se o to." Chladně kývl směrem k Derikovi a odcházel. 

Jeff stál a sledoval jak Arther zvedá roztřesenou dívku na nohy. V jejích očích se leskly slzy, přesto se nebránila, ani neprosila o milost. 'Ví, co ji čeká. Moc dobře to ví.'  Před několika lety by pohled na vyhladovělou a špinavou dívku, jak jde se sklopenou hlavou vstříc jisté smrti, dohnal k slzám dokonce i jeho, ty dny už ale dávno minuly. 'Už nejsem ten kluk z kovárny. Viděl jsem přece daleko horší věci.' Teprve poté, co se ostatní rozešli, vydal se i Jeff vstříc okolní tmě.