The love story about Marichat

Ve škole

Z pohledu Marinette
Mám takový strach.. pomyslela jsem si. Jen při pomyšlení na to mě zavanula nová vlna strachu.. ale překonala jsem to. Došla jsem k Adrienovi. Nohy se mi podlamovali a já se strachem v hlase zakoktala: ,,Krásn-ný Valentýn Adriene.." a podala jsem mu můj dárek. Byla to bílá vesta kterou sama ušila. Na nic ubožejšího jsem asi přijít nemohla.. Je možnost vzít to zpět?! Ptala jsem se sama sebe, ale už bylo pozdě. Každým kousíčkem mého těla jsem v tomto byla až po uši.. V této zamilované kaši. Adrien se ovšem rozzářil překrásným milým úsměvem, který zbožňuji a řekl: ,,Děkuji Marinette! Budeš mojí valentýnkou?". Na to jsem mu samozřejmě řekla ,,ano" a Adrien mě políbil. Bylo to jako v pohádce. Až podezřele moc.. jako.. v pohádce... Když v tom se ozval vysoký hlas.
,,MARINETTE!!!!"
V tom jsem se probudila u mě v pokoji. Je valentýnské ráno. Budík zvonil a má kwami Tikki vedle mě si oddechla úlevou. ,,Konečně" řekla Tikki ,,budík ti vyzvání už půl hodiny přijdeš pozdě do školy!"
Podívala jsem se na mobil... ,,SEDM DVACET ŠEST?!" Rychle jsem vystartovala z postele, převlékla se, nasnídala a tak dále. Kvůli času jsem nestihla jít do vany, tak jsem si vzala můj oblíbený parfém. Když jsem byla hotová bylo sedm padesát. ,,Ještě to můžu stihnout!" řekla jsem Tikki, která zrovna vlezla do mé tašky. Podívala jsem se na dárek zabalený v krabičce obalené mašlí: byla v něm vesta kterou chci dnes dát Adrienovi. Nebo mu to nechci dát? Nevím jestli si ho sebou mám vzít. Stejně bych na něj nezvládla ani promluvit. Tak moc bych chtěla aby to všechno proběhlo jako v mém snu, ale to je asi nemožné. Vzala jsem dárek, protože jsem si myslela že tím nic nezkazím a šla do školy. Když jsem doběhla do třídy zrovna zazvonilo.
,,Máš ten dárek?" zeptala se mě má nejlepší kamarádka Alya, která seděla vedle mě. Samozřejmě věděla že chci tento valentýn vyznat Adrienovi lásku už měsíce dopředu. Nejlepší kamarádky si říkají všechno.. Skoro. ,,Mám" odpověděla jsem ,,ale nevím jestli ho zvládnu dát Adrienovi". V mém hlasu šel slyšet strach a Alya si všimla jak jsem vyděšená. Ona to vždycky pozná. ,,Neboj se kočko, to zmákneš!" řekla Alya a zvedla palec nahoru. Zvedla jsem ho taky a nasadila nervózní úsměv. Celou hodinu jsme si o tom povídali. Jak to řeknu, kdy to řeknu a takové věci. Když zazvonilo, Alya mě povzbuzovala ať jdu za Adrienem. ,,No tak, běž tam!" stále dokola opakovala, ale já na to měla vždy stejnou odpověď. ,,Až před školou!" na to i Alya měla vždy odpověď. ,,Vždyť to hned odjede, nestihneš to!"... Na to už jsem odpověď neměla a tak jsem dělala že ji neslyším. Jak ubíhaly další hodiny tak se mi čím dál víc svíral žaludek. Byla jsem celá zpocená a strach a nervozita ze mě jen vířily. Už nastal čas jít domů a všichni jsme vyšli ze školy... a Adrien tam čekal sám na limuzínu. Věděla jsem že teď už není cesty zpět. ,,Teď nebo nikdy!" povzbudila mě Alya z úsměvem a já vykročila k Adrienovi...
Takže rozhodla jsem se tuto knihu předělat..
Proč?
Protože to byla šunkaaaa
Hodlám se tu víc rozepsat a napsat víc kapitol a tak.. Doufám, že to bude lepší.
Snad jste lepší vyjadřování postřehli už v této kapitole..
Budu stále za sebou dávat kapitoly a věřím že to pojede jako po másle když jen dopisuju, přepisuju a tak..
Doufám, že se vám nová verze této knihy bude líbit ❤️.