The love story about Marichat

Možná..?

Z pohledu Kocoura
V pátek večer jsem si tak spokojeně doskákal k Marinettinému baráku. Samozřejmě, že jsem očekával alespoň dostatečné přivítání.. Přeci jen, pozvala mě sama, no ne? Ovšem, jak jsem mohl od Marinette, která nevystudovala ani mateřskou školu, očekávat něco tak slušného? ,,Musím se učit, pá číčo" byl jsem jejími slovy naprosto znechucen! Už si připadám jako otec.. Sakra. ,,Ok volám do školky toto není normální-" ,,Promiň Kocoure.. Ale jestli to takhle půjde dál tak propadnu z francoužštiny i matematiky.. Vím, že jsem tě pozvala, ale to jsem ještě nevěděla, že toho budu mít tolik na práci.. Fakt promiň" řekla Marinette a dál se věnovala svému sešitu. ,,Pomůžu ti" řekl jsem a objal ji. ,,Kocoure! Mám domácí úkol!! A navíc, toto je víc než divný!!!" řekla, ale já už stihl fetovat její vůni. ,,Hezky voníš" usmál jsem se. ,,Ok už mě to nebaví! Miluješ Berušku nebo ne?! Tak ze mě slez!!" vykřikla. Již jsem se zmínil, že ležíme na posteli? ,,Jasně, že ji miluji.. Nějak moc si věříš, ne?" zasmál jsem se. ,,Tak proč?! Co si myslíš, že by si myslela, kdyby tě tu teď takhle viděla?-" ,,Nejspíš by jí to bylo jedno a přála to nejlepší svému ka-ma-rá-do-vi" pokrčil jsem bezvýznamně rameny. Marinette cukla a vypadala, že ji něco zamrzelo. ,,Hele.. Seš v pohodě?" Zeptal jsem se ustaraně. ,,Jasný že jsem v pohodě, co by mi bylo.. Hlavně už běž.." zívla. Usmál jsem se a podíval se do jejího sešitu. ,,Tuto rovnici máš špatně" řekl jsem a s úsměvem naprosto ignoroval její opakované vyhánění. ,,Super, děkuji za upozornění a teď padej!!" je roztomilá, i když se zlobí. ,,Tak já tedy padám" pokrčil jsem rameny a zvedl se z postele. ,,Počkej!" vykřikla Marinette a chytla mě za ruku, když jsem chtěl zamířit k poklopu. ,,Už zase?" zašklebil jsem se. ,,To nic, já jen.. Tyto rovnice mi nejdou a já jen.. Vysvětlíš mi tu chybu prosím?" s touto větou udělala svůj první opravdu roztomilý kočičí kukuč. Musel jsem se usmát. ,,Jasně" mile jsem se zasmál a půlku noci jsem ji učil. Když byla už opravdu ospalá, nechal jsem ji usínat mi v náruči. ,,Kocoure?" zamumlala mi do kostýmu. ,,Ano princezno?" usmál jsem se a povzdechl si zároveň. ,,Proč mě vlastně pořád navštěvuješ?" nad tou otázkou jsem se musel usmát ještě víc. ,,Víš Marinette.. Chci aby jsi se přenesla přes Adriena a ty mi zase pomáháš s Beruškou" řekl jsem. ,,Ale to... V tom musí být něco víc" vymumlala a s těmi slovy usnula. Zasmál jsem se. ,,Možná Marinette.. Tedy alespoň z jedné strany" usmál jsem se, prohrábl jí vlasy, vstal a z balkónu odskákal do noci.