Anatomie ženy

Telefonát

Chvíli zpracovával, co mu řekla, a v mysli se mu zhmotňovala neviditelná železná pěst, která jej poté vší silou udeřila do břicha. Prudce se rozkašlal, až ucítil džus v dutině nosní. Vžít se do tanečnice bylo nemožné. A on jinak tvořit neuměl. „To nezvládnu, slečno Duval," pronesl zklamaně, avšak s jistotou.

Nadzvedla dokonalé oblouky obočí. „Opravdu? Viděla jsem téměř všechna vaše plátna velkých i malých formátů a troufám si tvrdit pravý opak."

Jen beze slov zavrtěl hlavou. „Znám hranice svých schopností."

Chloé Duval pokrčila půvabnými rameny, dopila zbytek džusu, zalovila v kabelce a spolu s prázdnou sklenicí mu podala vizitku. „Jak myslíte. Pokud byste si to rozmyslel, dejte vědět. Myslím, že cena sto padesáti tisíc za kus stojí za přemýšlení, nebo se mýlím?"

To je čtyři sta padesát tisíc, došlo mu ochromeně. Tou dobou však už slečna Duval otevřela dveře a ohlédla se po něm, jak stál se sklenicemi a vizitkou v rukou a s nerozhodným výrazem v tváři.

„Nashledanou, pane Mazete." S tím dveře zavřela. Muž se totiž nezmohl ani na rozloučení.

• • •

Jeho malá lampička chabě osvětlovala jinak temný pokoj. Hlavou byl přitisknut k polštáři, ale pozoroval vizitku na nočním stolku. Budík tiše blikal a ukazoval 23:32. Jean... přemýšlel.

Nebyl žena.

Toto bylo něco úplně jiného. Jistě, nebyl ani orlem, ani stéblem trávy, ale to ani zbytek lidstva.

Takhle by mohl zkusit všechno a stejně by šlo o pouhý výsměch ženskému pokolení.

Nicméně, stále tu bylo těch čtyři sta padesát tisíc.

Mohl by ale figury pouze obkreslit, okoukat nějaká videa, dát si větší práci s namícháním barev-

Do obrazů takový kvality musíš dát úplně všechno, aby vůbec za něco stály, jako by po něm zavrčela jeho múza.

Muž se ve slabém světle spíše zoufale zašklebil, než usmál. A pak tu bylo to, co ho napadlo krátce po odchodu Duval.

Natáhl se pro mobil na nočním stolku, odemkl obrazovku, vytočil číslo.

Pětkrát zazvonilo. Poté se ozvalo tiché zašramocení, vzápětí rozespalý ženský hlas. „Je skoro půlnoc. Co chceš, Jeane?"

„Promiň, Suzanne. Nevěděl jsem, že spíš," předstíral kajícnou omluvu.

„Aha, někdo, kdo se mi vždycky směje, že potřebuju dvanáct hodin spánku, neví, že o půlnoci spím," odfrkla si. „No?"

Chvíli byl tiše, když uvažoval, jestli to své kamarádce přiznat teď, nebo až zítra. Nakonec se rozhodl pro druhou možnost. „Nezašla bys zítra v šest na kávu? Tam jako vždycky."

„Na čaj," opravila ho. „Víš moc dobře, že ke kávě mám spojený špatný vzpomínky."

Nevesele roztáhl koutky. „Promiň."

„Budu tam. Ale dobře si připrav, co budeš říkat, protože tyhle noční telefonáty vždycky znamenají, že tě napadla nějaká kravina," podotkla.

Jeho neveselý úšklebek se ještě rozšířil. „Dobrou noc, Suze."

„Dobrou."

Pomalu, až přehnaně teatrálně odložil mobil zpět na stolek a zíral do zdi. V hlavě si přehrával slova, která byla jeho, jež ale připisoval hlasu výstřední múzy.

Do obrazů takový kvality musíš dát úplně všechno, aby vůbec za něco stály.