Les Deux Roses

447 93 8
                                    


Pohledem přejížděl po lidech okolo a kráčel ulicí, na níž ostatní spěchali domů z práce či rozmarně trávili volný čas. Asfalt a zdi domů zalévalo pomerančově zbarvené světlo zapadajícího slunce. Miloval to, ačkoliv dnes měl hlavu plnou mnohem větších starostí, takže pro obdivování krás končícího dne neměl moc náladu. S rukama zabořenýma v kapsách si připadal strašně. Byla to taková hloupost, že se to bál říct dokonce i Suze.

A to už bylo něco. Suzanne Rouge, která upřednostňovala zkratku svého jména, byla s přehledem jeho nejlepší kamarádkou, se kterou byli schopni mluvit úplně o čemkoliv. Miloval na ní její nezdolnou energii, věčný úsměv, fakt, že ho nikdy neodsuzovala a on ji také ne. Nebýt jisté skutečnosti, asi by byli svoji.

Zatřásl hlavou, aby takové smýšlení rozvířil, když bral za kliku kavárny, kde předtím Suzanne pracovala a kde se vlastně poznali. Vstoupil a rozhlédl se po interiéru.

„Les Deux Roses" byla maličká, prosklená a tudíž plná výrazného posledního slunečního světla. Podél obřího okna byly rozestavěny malé stolky z tmavého dřeva spolu s proutěnými židlemi. Celá malá místnost měla tvar písmene D, přičemž jeho rovné části dominoval pult s bezpočtem zákusků a dalších pokrmů ke kávě, čaji, vínu a čemukoliv, co si hosté objednali. Světle zelenýma očima svou kamarádku hledal, než mu zamávala a on si šel sednout k ní.

Vnitřnosti se mu stáhly nervozitou, ačkoliv byla celá kavárna prostoupena klidnou klavírní hudbou. Suze vypadala jako vždycky - vytahaná černá mikina, džíny a dlouhá kštice světlých divokých kudrnatých vlasů.

Nevěděl, zda na něm jeho nejistota byla tak vidět, nebo ji jen ona vycítila podobně jako canisterapeutický pes. Úsměv jí sklouzl ze rtů při pozdravu, jenž ze sebe sotva vymáčkl, a trochu zaraženě mu jej opětovala. Před sebou držela šálek jasmínového čaje.

Ohlédla se na zřejmě vytíženou servírku, předklonila se a dlouhými štíhlými prsty přejela po jeho ruce. „Tak to na mě vybal," pobídla ho.

V grimase podobné úsměvu jí pohlédl do jejích hlubokých, bouřkově šedých očí. „Suze... Naučíš mě hýbat se a tančit jako žena?" vychrlil na ni.

Jenom nadzvedla světlé, téměř neviditelné obočí. Opřela se zpátky do opěradla a pozorovala vynervovaného kamaráda se zájmem chlapce sledujícího poslední boj živého motýla napíchnutého na špendlík. Chytila ouško šálku a upila trochu čaje. „Povídej," vybídla ho s lehkým pousmáním.

„Dostal jsem zakázku na tři malby tančící ženy."

Její úsměv se znovu rozšiřoval. Nikdo nechápal lépe jeho styl tvorby než ona. „To mnohý vysvětluje. Kolik ti za to nabídli?"

„Sto padesát tisíc za kus."

Blondýnka se rozkašlala, když jí čaj zaskočil, a několik lidí se po nich ohlédlo.

„Zareagoval jsem vlastně úplně stejně," konstatoval suše.

„Takže," začala Suze a otřela si uslzené oči do rukávu mikiny, „předpokládám, že to chceš vzít a nějakým způsobem se dočasně stát ženou. A tvůj barvama zapatlaný mozek vyhodnotil, že jako někdo, kdo vykonával už bezpočet různých profesí včetně výuky tance, jsem prostě ideální člověk k tomu, abych tě to naučila já, chápu správně?"

Kývnul. „Tak nějak."

Naklonila hlavu na stranu, když jeho napětí povolovalo, a několik hebkých, světlých loken se jí svezlo po rameni. „To zní jako sranda, která se neodmítá, nebo se pletu?"

Anatomie ženyWhere stories live. Discover now